Lze vybrat z poezie to nejlepší? Podeváté vychází ročenka, která nejlepší poezii uplynulého roku shrnuje. Výběr přibližně čtyř desítek básní je výsledkem setkání subjektivních pohledů dvou editorů: Sylvy Fischerové a Jana Šulce. Fischerová, která je sama mimo jiné básnířkou, ročenku představila v rozhovoru pro Události v kultuře.
Podle čeho se dá poezie hodnotit? Jak se dá vybrat jen to nejlepší?
Naštěstí jsme nevybírali jenom to nejlepší. S Honzou Šulcem jsme si stanovili jednu zásadu – držet různost básnických hlasů, pestrost poetik, takže jsme se nevyhýbali ani experimentální poezii, ani básním v próze. Naopak jsme se vyhýbali různým klišé, opakování určitých poetik. A možná ještě jedna poznámka, která mi vyvstávala obzvlášť jasně při celém tom procesu – za tu dobu jsem přečetla mnoho skvělých obrazů, nápadů, ale často nefungovaly v básni jako celek. A to jsme si stanovili jako síto, přes které básně neprošly.
Dá se říct, o čem dnes básníci nejčastěji píší?
Nad touto ročenkou se ukázalo – a překvapilo nás to –, v kolika básních je přítomnost smrti. Často velmi intenzivní. Několik těch básníků už není mezi námi. Možná nejsilnějším momentem pro nás byly básně Antonína Přidala, které poslal do časopisu Kontexty, a poté dosti náhle zemřel. Básně, které poté vyšly, jsou čtyři – a všechny jsou o smrti. Tři z nich jsme vybrali.
Kniha obsahuje texty tří desítek autorů, ale jen několik z nich je mladší čtyřiceti let. Čím to je? Není doba pro verše?
To vůbec ne. Jak jsem na začátku řekla, chtěli jsme především různost, ale zároveň jsme si nestanovovali žádné kvóty: povinné procento žen, procento mládeže. Chtěli jsme vybrat to, co nás oslovilo nejvíce.
