To nejzajímavější, co se v tuzemské poezii objevilo v loňském roce, shrnuje výbor Nejlepší české básně 2019. Jedenáctou ročenku sestavili Radek Fridrich a Dan Jedlička, oba mimo jiné také básníci. Do výběru se dostalo čtyřiačtyřicet básní od stejného počtu autorů.
Slovo „nejlepší“ v názvu almanachu je myšleno s nadsázkou, i letošní editoři jsou si vědomi, že výběr nemůže být objektivní. Oba si naopak prý bolestně uvědomují, že „dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího“.
„Ta báseň se čte jinak. Můžete ji číst jinak ráno, jinak dopoledne, jinak odpoledne, jinak třeba večer nebo v noci. Jinak v rušném prostředí, jinak doma v ušáku. To mě na poezii baví asi úplně nejvíc,“ pokouší se Radek Fridrich na příkladu vybrané básně Štěpána Noska postihnout, co dokáže zaujmout jeho.
„Kdybychom se setkávali za jiných okolností, třeba vybereme úplně jiné básně, o kterých v daném momentu budeme přesvědčeni, že patří k tomu nejlepšímu,“ připouští.
Nechceme řešit básně na internetu
Oproti předchozím rokům se autoři rozhodli změnit zaběhnutý model, kdy editor připravuje širší výběr básní a arbitr z nich sestavuje finální sbírku. „Řekli jsme si, že jediným způsobem, jak zachovat dualitu editorů, je, že budeme pracovat společně. A protože jsme nechtěli řešit všecko po telefonu, snažili jsme se o co nejvíc lidského setkávání nad texty, o společné čtení,“ popisuje přípravu almanachu Dan Jedlička.
Jeden z editorů žije v Děčíně, druhý v Opavě. Společný výběr tak probíhal průběžně a na půli cesty, nejčastěji v pardubických a pražských podnicích. Prošli více než sto básnických sbírek.
„Mohlo se stát, že nám nějaká sbírka utekla,“ nevylučuje Fridrich, „ale to už je riziko editorské práce. Navíc jsme vybírali z časopisů. Ale vymínili jsme si, že editorsky vůbec nechceme řešit básně na internetu nebo sociálních sítích, což nám může být vyčítáno, nicméně my si to stanovili jako určitou hranici.“
Čtyři sta čtenářů poezie
S nápadem vydávat básnické výbory přišel už zhruba před třiceti lety americký básník a kritik David Lehman. Podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa. Podle Fridricha můžou sloužit třeba i jako rukověť pro učitele, dost čtenářů si ale najde i mezi milovníky poezie.
„Kdesi jsem slyšel, že bez ohledu na stát, všude je zhruba čtyři sta čtenářů poezie. To odpovídá i nákladům českých básnických sbírek. Oproti beletrii nebo mainstreamu je čtenářů méně, ale jsou,“ nepochybuje Dan Jedlička. Navíc se podle něho básně prodávají nejen v knihkupectví, ale ve velké míře také přímo na autorských čteních.
