Sto let českého umění jako seriál poutavých příběhů ukazuje nový Průvodce neklidným územím. Vyprávění od trojice oceňovaných autorů – kurátora Ondřeje Horáka a výtvarníků Davida Böhma s Jiřím Frantou – spojuje texty s ilustracemi a komiksem.
Jiří Franta s Ondřejem Horákem spolu už napsali publikaci Proč obrazy nepotřebují názvy, která se pokouší srozumitelným a zábavným způsobem přiblížit komplikovaný svět moderního umění. Titul získal cenu Magnesia Litera pro nejlepší dětskou knihu roku 2015. Franta navíc tvoří v umělecké dvojici s Davidem Böhmem, opakovaně se stali finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce do 35 let.
Ve společné novince provádějí čtenáře neklidným územím českého výtvarného umění od roku 1900 do současnosti. Historii představují příběhy: Max Švabinský portrétuje čtyři československé prezidenty, Alén Diviš škrábe obrazy na zeď věznice, Josef Čapek se ztrácí v Buchenwaldu a David Černý lakuje tank na růžovo.
Tragické i groteskní příběhy mají čtenáře zbavit ostychu před uměním. „Aby se nedělo to, co jsem zažil na základce, kdy mě odradil první koncert i první výstavy. Bylo nutné být zticha a vnímat to jako pozor, vážnost,“ vysvětlil Jiří Franta.
Ředitel Galerie Rudolfinum: Současné umění není pro pohodlné
Franta spolu s Ondřejem Horákem a dalšími umělci pomáhají dětem poznat svět výtvarného umění také v Artparku, který vznikl v pražské Galerii Rudolfinum. Jak vztah mladých lidí a umění vnímá ředitel galerie Petr Nedoma? Přečtěte si rozhovor.
S jakou chutí mladá generace objevuje moderní umění?
Mám pocit, že poměrně otevřeně a rádi. Podíváme-li se na statistická čísla, více než padesát procent našich návštěvníků jsou mladí lidé do 35 let. A nyní když jsme otevřeli tzv. Artpark, doufáme, že to bude ještě lepší. Artpark jim dějiny umění přiblíží z trochu jiného pohledu, než jak se děje v akademické sféře, a je také prostorem určeným pro to, aby si v něm hráli, aby se k umění dostali, seznámili se s ním a měli pocit, že tam mohou být doma.
Školní výpravy do galerie, především u generace rodičů dnešních dětí, někdy znamenaly především dávat pozor a být potichu. Jak přistupovat k dětem ze škol, aby je návštěva od umění neodradila?
Řekl bych, že je to trochu klišé – že návštěva galerie znamená něco mezi nudou a zabitým časem. Programy pro školy máme rozvinuté celá léta a nemám pocit, že bychom děti příliš omezovali. Samozřejmě jsou věci, které se nedají překročit, jako třeba dotýkání se obrazů. Pokoušíme se – spolu s učiteli a našimi lektory – přivádět děti k tomu, aby lépe pochopily, že výtvarné umění nemusí být vůbec nuda a že se v něm dá objevit dost věcí. Myslím ale, že velkým problémem jsou dnešní technologie. Když žáci přijdou na výstavu s mobilem v ruce a nespustí z něho oči, tak s tím už asi nic neuděláme.
Mluvíme o dětech, co ale obecně veřejnost? Mluví se o tom, že mezi veřejností a moderním uměním zeje jistá propast. Lidé mají ostych, nebo možná nechuť mu porozumět. Je to pravda, nebo také jedno z dalších klišé?
Nemyslím si, že je to klišé. Je to tak, protože současné výtvarné umění nenahrává pohodlnosti. Současný obyčejný člověk chce být baven, chce mít instantní informace, které okamžitě pochopí, a nechce se namáhat. Současné výtvarné umění ale předpokládá určitou intelektuální aktivitu, určitou znalost. Stejně jako třeba klasická hudba – například Mahlera těžko budete bez určité přípravy poslouchat tak, abyste z toho měli patřičný prožitek jako má někdo, kdo už o tom něco ví.
A co se s tím dá dělat?
Je třeba větší aktivita diváků. Divák nemůže očekávat, že my mu všechno vysvětlíme, že my ho budeme bavit, ale myslím si, že větší aktivita ze strany diváků by prospěla hlavně jim.
