Frank O. Gehry svou tvorbou ukazuje, že domy nemusí být jenom krychle. S kubistickým nadšením si pohrává s tvary budovy, které se kroutí a svíjejí. Každý jeho počin se pak stává v podstatě automaticky turistickou atrakcí, své o tom ví například španělské Bilbao s Guggenheimovým muzeem. Gehry ale zanechal stopu i v Česku, kde spolupracoval na pražském Tančícím domě. Otec odvážných architektonických počinů teď slaví devadesáté narozeniny.
Muž, který nechal domy plout, tančit a ohromovat. Architekt Frank Gehry slaví devadesátiny
„Vždycky jsem rád pracoval rukama. Moje babička nosívala pytel plný dřevěných odřezků do kamen. Jednou za čas pytel otevřela a vysypala ho na zem. Společně jsme si sedli a začali jsme z těch kousků stavět. Dělali jsme města a silnice. Byla to zábava. Když jsem se pak potýkal s otázkou, co chci dělat, až vyrostu, nějak jsem se vracel ve vzpomínkách do těchto chvil. Intuitivně jsem si pomyslel, že bych možná mohl dělat něco takového,“ přiblížil Frank Gehry v dokumentu, který o něm natočil Sydney Pollack.
Gehryho cesta k celosvětové slávě, která je v jeho branži poměrně neobvyklá, ale byla dlouhá. I když je označován za amerického architekta, má kanadské kořeny. Narodil se roku 1929 v Torontu, a to jako Ephraim Owen Goldberg. Pochází z chudé rodiny polských Židů.
Už v dětství byl znatelný jeho talent pro kresbu. Když mu bylo třináct, řekl rabín jeho matce, že má syn zlaté ruce. Nechala mu udělat i analýzu rukopisu – už tehdy se Gehry dozvěděl, že z něj bude slavný architekt.
Pseudonym zásluhou první manželky
Otci ale nešly obchody, a tak se přestěhovali do Los Angeles. To bylo Ephraimovi osmnáct let. Přes den po domech instaloval prefabrikátové jídelní kouty a po večerech studoval na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde absolvoval v roce 1951, na což navázal v letech 1956 a 1957 studiem urbanismu na Harvardu.
V té době si změnil jméno, o což se zasloužila jeho tehdejší manželka Anita Snyder. „Když něco chtěla, tak toho dosáhla,“ poznamenal Gehry v dokumentu. Jméno si podle svých slov změnil i kvůli antisemitismu, na který narážel v dětství a během studií na univerzitě.
V roce 1962 si založil v Los Angeles vlastní firmu nazvanou Frank O. Gehry Associates, zpočátku pracoval na projektech obchodních center a podobných komerčních zakázkách. Mimo jiné na nákupním centru Santa Monica Place, které se otevřelo v roce 1980. Zároveň ale otevřelo oči i Gehrymu.
Dům Franka Gehryho v Santa Monice
Současně s ním totiž pracoval i na vlastním domě, který si pořídil s druhou ženou Bertou Isabel Aguilerou. „Dům objevila Berta. Byl útulný, měl malou zahrádku a mohli jsme si ho dovolit. Když jsme ho koupili, uvědomil jsem si, že s ním musím něco provést, než se nastěhujeme. Líbila se mi myšlenka nechat dům netknutý a přišel jsem s tím, že postavím nový dům okolo něj,“ popsal Gehry. Použil drátěné oplocení, ohrady z vlnitého plechu i holé dřevěné trámy, což se u sousedů nesetkalo s velkým nadšením.
Co udělal s vlastním domovem, se mu líbilo, nedaleký obchodní dům ale moc ne. Jako architekt na něm pracoval, protože se musel nějak živit. Rozhodl se však, že s takovými zakázkami skončí. Bylo to podle něj jako skok z útesu. Navzdory stresu, který to s sebou neslo, se však cítil šťastný.
Dům, který se kroutí i vlní. Prahu také neminul
Hranice architektury pak posunul hned svým prvním evropským projektem. Šlo o Vitra Design Museum v německém Weilu nad Rýnem v roce 1987. Na něm se projevila Gehryho záliba v práci s tvarem a zájem o zakřivení.
K zachycení svých představ tehdy používal deskriptivní geometrii, ale když výsledek postavili, nebyl dokonalý. „Kresba neukazovala realitu. Frustrovalo mě to, a tak jsem se lidí v kanceláři ptal, jestli není lepší cesta, jak tyhle věci popsat. To nás přivedlo k využití počítačů,“ nastínil Gehry. Tam už mohl své nápady zhmotnit v trojrozměrném simulátoru.
Tančící dům
V devadesátých letech pak vnesl ducha moderní architektury i do české metropole. Na zástavbě proluky na rohu pražského Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí pracoval český architekt chorvatského původu Vlado Milunič, který ke spolupráci přizval právě Gehryho. Nejprve sice uvažoval o Francouzi Jeanu Nouvelovi, ale u Gehryho uspěl i díky tomu, že prý pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
Mimochodem, skutečnost, že má Gehry pro hokej slabost, ukazuje i to, že v případě svého designového nábytku mnohdy volil názvy podle sportovních termínů jako Krosček nebo Vysoká hůl. Pro společnost Walt Disney zase navrhl hokejové kluziště v Anaheimu.
Frank Gehry
Tančící dům, jak se dnes nazývá budova Miluniče a Gehryho v centru Prahy, se otevřel v roce 1996. Neoficiální jméno daly stavbě dvě věže připomínající postavy tanečníků Freda Astaira a Ginger Rogersové, díky čemuž je také každé patro jiné. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou – hlava medúzy.
Titan dodal Guggenheimovu muzeu třpyt rybích šupin
Gehry si na pražské zakázce údajně ověřil možnosti využití 3D počítačového modelování, které potom uplatnil ve španělském Bilbau. Přístavní město s upadajícím ocelářským a loďařským průmyslem totiž bylo vybráno jako budoucí centrum kultury, a to díky stavbě muzea, které se Guggenheimova nadace rozhodla v Evropě otevřít. A Gehry neměl nejmenší tušení, jaký turistický hit mu vzniká pod rukama.
Pro muzeum v Bilbau měl představu složitě zakřivených stěn. Místo betonu tvoří základ lehký ocelový skelet. Ten chtěl Gehry pokrýt něčím, co by působilo jako živý organismus a zároveň vydrželo nepříznivé podmínky silně znečištěného ovzduší přímořského města. Odpovědí byl titan, velmi lehký a pevný materiál, který nerezaví.
GALERIE
Guggenheimovo muzeum v Bilbau
Korozi brání vrstva oxidu titaničitého, která se na povrchu vytvoří při styku s kyslíkem. Už sovětští námořníci, jejichž ponorky využívaly titan, si povšimli, že vrstvička oxidu způsobuje i změnu barvy, a ponorka tak získala přezdívku „zlatá rybka“. I plášť budovy Guggenheimova muzea působí jako tisíce rybích šupin. A když se člověk kolem ní pohybuje, postupně stěny mění barvu.
Ředitel muzea Juan Ignacio Vidarte se při popisu dojmu, jaký dílo zanechává, odkazoval na vyjádření jednoho novináře: Budova vypadá jako kosmický objekt, který ale v Bilbau přistál už v dávné minulosti. Působí cizím dojmem, jelikož nemá nic společného s žádnou z budov, které jsou okolo, ale zároveň jako by k místu neodmyslitelně patřila.
Ovšem ne všichni byli z výsledku nadšeni, a to i mezi odbornou veřejností. Například profesor umění na Princetonu Hal Foster zmínil, že stavba je reakcí na vzrůstající potřebu současného umění po větších výstavních prostorech, ale jako by to Gehry chtěl trumfnout a vznikl spektákl, který však samotnému umění dobře neslouží.
Svého Gehryho se dočkala i Austrálie
Jako zvláštně tvarovaný želatinový dortík zase vypadá Gehryho dům v americkém Seattlu z roku 2000 s názvem Experience Music, s modrými, červenými, stříbrnými a blyštivými stěnami, které se vlní jako záclony ve větru a neznají pravý úhel.
GALERIE
Koncertní hala Walta Disneyho v Los Angeles
Další ikonické Gehryho dílo bylo dokončeno v roce 2003, šlo o další stavbu pro společnost Walt Disney, a to koncertní halu v Los Angeles. Tyčí se v centru města jako obrovitý železný květ, vystavuje na odiv obnažené kovové nosníky, šrouby a trubky, kamenné schody i světlé dřevo. Po otevření se stala symbolem města, i když její vzhled nejeden kritik přirovnával ke kornoutu s hranolky.
V Paříži pak od roku 2014 dělá konkurenci Eiffelově věži budova nadace Louise Vuittona uprostřed Boulogneského lesíku. Připomíná loď se skleněnými plachtami, která pluje v korunách stromů. Objekt tvoří více než 3500 skleněných panelů. Sídlí tam sbírka současného umění s jedenácti výstavními prostory.
GALERIE
Budova nadace Louise Vuittona v Paříži
V posledních letech projektoval Gehry třeba nové moderní sídlo společnosti Facebook v Menlo Parku v Kalifornii, sedmipodlažní centrálu stejné firmy v londýnském West Endu či barevné Biomuzeum v Panamě.
Zatím poslední stavbou s Gehryho rukopisem je nová budova University of Technology v Sydney, mimo jiné jeho první projekt na australském kontinentu. Gehry poznamenal, že to je ale naposledy, co navrhnul budovu, která vypadá jako zmuchlaný papírový pytlík.
GALERIE
Další projekty Franka Gehryho: Biomuseum v Panamě
Ani jako osmdesátníkovi tak Gehrymu nápady nedocházely. V rozhovoru se Sydneym Pollackem ale připustil, že začátek nového projektu je pokaždé těžký. „Vždycky se bojím, že nebudu vědět, co dělat. Je to hrozný okamžik. A pak začnu a jsem ohromen,“ prohlásil architekt.