V překladu Ondřeje Pilného a režii Jakuba Špalka uvedlo Divadlo v Celetné jarní novinku Mrzák inishmaanský, kterou navázalo na předchozí titul stejného autora Osiřelý západ. Britský dramatik a filmový režisér Martin McDonagh, který v dětství často pobýval na západě Irska, má svým bezprostředním jazykem a černým humorem co nabídnout. Nejbližší repríza je dnes večer od půl osmé.
Poslední dobou řada představení začíná projekcí, jako bychom se posunuli zpátky v čase. Možná proto, že pohyblivé obrázky spolehlivě vtáhnou do děje, a tak je tomu i v Celetné. Kapitoly hry, kromě promítaných kreseb následné situace, lemují mile neumělé choreografie irských tanců, doprovázené tradiční lidovou hudbou upravenou Petrem Maláskem. Taneční výstupy odlehčují dějovou linku a pokaždé pobaví, zvláště Bartley Aleše Petráše je ve svých figurách neodolatelný.
Hned první dialog povídavých krámských, sester Eileen Evy Elsnerové a Kate Jitky Nerudové, vzbudí smích publika, ženy jsou srdečné a jako bychom je už znali. Nesnadný hlavní part zčásti ochrnutého mladíka Billyho Matoušovi Rumlovi neobyčejně sedne, zvládá ho přesvědčivě, bez násilné stylizace. Rychle si zvykneme na jeho projevy odlišnosti a fandíme mu. Svým výkonem zaujme i Martin Hofmann v roli mazaného Johnnyho Pateena Mika, žijícího se svou devadesátiletou sarkastickou matkou, skvěle ztvárněnou Milošem Kopečným. Obvykle mne genderové záměny v divadelních rolích spíše dráždí, tento nápad se skutečně vyvedl.
Účinkům zemitého představení napomáhá drsná kráska Helena Martiny Prášilové nebo Markéty Coufalové, jejím mužským protihráčem je vdovec Bobík Bobby Adriana Jastrabana. Místního doktora, snažícího se o korektní vztahy s pacienty, hraje Lukáš Jůza. Všichni pospolu se objeví při promítání dokumentu Muž z Aranu, což je defilé typologie místních a jejich osobitých reakcí na záběry z filmu. Motiv chytání žraloka, spolu s atrakcí filmování, tvoří protiklady k rutinnímu živobytí obyvatel. Touha po Hollywoodu zasáhne i sirotka Billyho, dokonce se kvůli tomu uchýlí k malé lsti.
V souvislosti s odplutím inishmaanských hrdinů z pobřeží za velikou louži bych chtěla zmínit dvě scény, které na mne zapůsobily. Obě mají minimální výpravu a fungují perfektně. V první přichází Billy za rybářem Bobíkem Bobbym, právě když se chystá k tajné výpravě. Břeh moře tvoří potemnělé holé jeviště, torzo lodi, kámen a lucerna. Atmosféra noční hlídky je dokonalá, Billy žádá souseda o pomoc s převozem do Ameriky, netuší, že Bobby má vézt Helenu, která se oběma líbí. V zámoří pak po čas filmování Billy nocuje v malém pokojíku s postelí a lampičkou, odkud zaznívají hořká slova nemoci a zklamání. Další nedlouhý, ale silný výjev.
Třicátá léta minulého století a příjezd filmařů z Hollywoodu (lákadlo životní změny a průlom osudové determinace, ať už vrozeným hendikepem nebo možnostmi či podněty prostředí) jsou styčné body vtipného dramatu z roku 1997. „Irsko asi není tak špatná zem, když se amíkům chce jezdit sem filmovat.“ Mrzák inishmaanský patří, spolu s Poručíkem z Inishmoru a nedokončenou hrou Smrtky z Inisheeru, k dalšímu z triptychů autorových černých tragikomedií. Předchozí volnou trilogii tvoří Kráska z Leenane, Lebka v Connemaře a Osiřelý západ.
