Výtvarník František Skála v Interview ČT24 mluvil o tom, proč je ruční práce nenahraditelná i proč si myslí, že soutěžit v umění není nemorální. „Tvorba je veliké dobrodružství. Člověk to dělá kvůli tomu dobrodružství. Kdybych už věděl, co mám udělat, tak mě to bavit nebude,“ říká umělec, který stál u vzniku skupiny Tvrdohlaví i divadla Sklep. S kapelou Třaskavá směs, kde vystupuje sám za sebe a bez převleků, pokřtil nedávno novou desku Rotika.
Některým výtvarným umělcům vytvářejí díla pracovníci, technici a řemeslníci podle jejich návrhů, Skála je ale zastáncem opaku, tedy vlastní ruční práce. „V Liberci jsem viděl výstavu Pasty Onera a tu dílenskou práci. Musím říct, že mě to vůbec nezajímalo, protože je na tom vidět, že vstup autora je minimální, protože se vlastně ochuzuje o to, co je na tvorbě to nejzajímavější, a to je ten proces,“ myslí si.
Podle Skály se tak z myšlenky rodí řemeslná práce rukou. „Během té práce jsou tisíce a tisíce rozhodování, jakým se vydáte směrem a jestli je to dobře, nebo ne. Potom může docházet k té odměně, když je s tím člověk spokojen a ví, že to vytvořil sám,“ uvádí.
Zajímá ho spirituální kvalita materiálu. „Mnohdy s nějakým materiálem pracuji, dělám z něj třeba nějaké pulty do interiéru paláce Akropolis a teprve po dvou letech zjistím, že ten materiál, který je jinak konstrukčním plastem, se dá opracovávat sekyrou. Tím dostává charakter nějakých prehistorických pěstních klínů, pazourků. (…) Tímhle způsobem dochází k těm objevům,“ sděluje s tím, že se nechává vést materiálem.
„Nikdy jsem nesoutěžil“
Pracuje prý v cyklech, nechává se okouzlit zmíněnými materiály a také čerpá ze svých deníků. „Tam najdu, že už jsem měl nějaký nápad před dvaceti lety. A pak znovu. Ty věci se přirozeně rozvíjí a odvíjí, ponořují a vynořují a takhle to plyne běžně. To není tak, že bych shůry dostal náhle osvícení, je to takový průběžný proces,“ nastiňuje.
Je jedním z prvních držitelů Ceny Jindřicha Chalupeckého, za níž vycestoval poprvé na Západ, kde prý zažil kulturní šok. „V téhle situaci jsem pak měl reprezentovat Českou republiku na bienále v Benátkách. Když jsem se rozhodl, že tam půjdu pěšky, tak to bylo vlastně nejsvobodnější, nejkrásnější rozhodnutí v mém životě,“ podotýká.
Zmíněná cena již nyní nevyhlašuje jednoho vítěze, soutěžit v umění je prý „nemorální“. Skála s tím nesouhlasí. „Soutěžit v umění není nemorální, protože člověk to nebere jako nějakou sportovní soutěž, on prostě dělá svoji práci v ateliéru a pak ji jenom dá někomu k posouzení. On nezávodí na žádné dráze. Pokud to tak někdo bere a cítí se tak, tak je vidět, že k tomu přistupuje úplně špatně, že prostě soutěží. Já jsem nikdy nesoutěžil, a čím méně člověk soutěží, tím více vyhrává,“ podotýká.
Soustředěná práce
Nyní vystupuje se svými autorskými písněmi a snaží se prý i komunikovat s publikem, ačkoliv na davy není zvyklý. Patří ke generaci Pražské pětky a divadla Sklep, kde prý bylo součástí filozofie „čím trapnější, tím lepší“. „Myslím, že je to velice dobré pro život. Mladým bych radil, aby se nebáli být trapní, protože se mnohdy příliš bojí být trapní,“ míní. Zároveň však dodává, že vždycky pracuje důsledně.
Jeho jméno se dává někdy do souvislosti se show či pompézní performancí, on ale upřesňuje, že to už je jen „třešnička na dortu“. „Výtvarná práce je uzavřená v ateliéru. Sám se sebou se trápím,“ říká. Práci si prý neusnadňuje. Například komiks Skutečný příběh Cílka a Lídy nosil v hlavě dvacet let – myslel si, že ho udělá za dva měsíce, ale nakonec z toho byly dva roky.
„Když se do toho člověk pustí, tak teprve zjistí, kolik to dá práce. Tak je to se vším. I ve svém věku jsem nepoučitelný, což je dobře, protože kdyby si člověk tu práci už usnadňoval a dělal to, co už umí, tak ho to nebude bavit,“ doplňuje.
