Spisovatel Aleš Palán si vzal na paškál téma, které v současnosti lidé spíše vytěsňují – životní finále a umírání. Nový román Miss Exitus, o kterém se dá hovořit jako o kontemplativní detektivce, umístil do prostředí hospicu. Dílo psal současně s knihou rozhovorů se zakladatelkou hospicové péče Marií Svatošovou. Autor také chystá pokračování své nejúspěšnější knihy Raději zemřít v divočině. V rozhovoru pro Události v kultuře vyjádřil fascinaci pro kvalitní prohru i dobrý útěk člověka od druhých lidí i vlastních démonů.
Ošetřovatelka v hospicu Ema se během Štědrého dne ocitá na životní křižovatce. Očekávaný skon rodinné přítelkyně a zároveň její klientky paní Neomytkové předstihne jiné a nečekané úmrtí. „Smrt je v téhle knize primárně jeviště, nějaký etický princip, jak s tou smrtí naložit, jak to pochopit a jak se to může zpětně promítnout do života, ta smrt je tlakem, který je na hrdinku vyvíjen,“ říká autor románu.
Stará paní Neomytková zná totiž tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Týká se minulosti jejího otce, který své největší chvíle zažil během dob vzestupu divokého kapitalismu v devadesátých letech.
„Ona si uvědomuje, co za úspěchem a zejména za tím pádem stálo a že to tak muselo dopadnout, protože to nebylo čisté. A teď stojí před otázkou, zda se zachovat čistě,“ naznačuje zápletku Aleš Palán, který sám během práce pro asociaci hospiců často mluvil s lidmi krátce před jejich smrtí. Dozvídal se od nich, i čeho litují, i jejich poslední přání.
V rozhovoru s Petrem Kořínkem mluvil třeba i o své nejúspěšnější knize popisující život šumavských samotářů – Raději zemřít v divočině. Některé protagonisty jeho bestseller proslavil natolik, že je poznávají lidé na ulici. Chystá na podobné téma další knihu. „Má vyjít letos na podzim. Takže já jsem v tématu, tentokrát ne šumavských, ale českých a moravských, pořád ponořený,“ zmínil Palán.
Příběhy lidí v nové knize budou zas úplně jiné, oproti postavám titulu Raději zemřít v divočině, nastínil autor. Slibuje mystiku, ale také více humoru, divokosti i veselosti. „Pro mě je tahle kniha míň zahloubaná, za to víc radostná práce,“ říká.
Ve svém prvním titulu vnímá několik pro sebe skrytě přítomných témat, jedním z nich pojmenovává kvalitu prohry. Samotáři ze Šumavy, jejichž život přiblížil, jsou v pohledu většinové společnosti „lůzři“. Každý z nás ale v každodenním životě zažívá prohry malé i velké a je velmi snadné to popřít, poklepat si na rameno, jací jsme borci a jít dál. „Mnohem dospělejší ale je to přijmout, s prohrou pracovat a pochopit ji,“ zamýšlí se Aleš Palán.
Přidává ještě jedno, podle něj velmi nepopulární téma, které ho jeho nejúspěšnější kniha učí. „Kvalita útěku. Psychologie nás učí, a je to v pořádku, že máme problémy rozebrat, pochopit, vyrovnat se s nimi. To samozřejmě ano. Ale přesto myslím, je někdy situace, kdy nejlepší je to, co nám velí ten dinosauří mozek – bojuj, nebo zdrhni, tak zdrhnout. A tihle samotáři zdrhli před námi, před civilizací a před svými démony. A dost často se jim to povedlo. Je to obdivuhodná kvalita útěku,“ uzavírá rozhovor spisovatel.
