Paměť a smrt, leitmotivy současného britského spisovatele Juliana Barnese, se promítají i do jeho poslední knihy, jež nyní vyšla v českém překladu. „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní,“ začíná svůj román Roviny života (v originále Levels of Life), v němž spojil výšku a hloubku, aby hledal řád i ve svém vlastním smutku po smrti manželky.
Výškou a hloubkou vymezuje Barnes vertikálu, která protíná rovinu života. Na této rovině stojí člověk - s hlavou v oblacích s nohama na zemi, tedy jako spojnice mezi výškou, to jest nebem, vesmírem, toužením po něčem, co nás přesahuje, a hloubkou, temnějším prostorem, který nás může stáhnout dolů a uzemnit náš rozlet. Průsečík obou vidí Barnes v lásce, protože „každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu“ - cit, který nás povznese nad rovinu, nás pod ni také může srazit.
"Žal je negativ lásky,„ domnívá se Barnes. “Svět se dělí na ty, kdo zažili lásku, a kdo ji nezažili, a později na ty, kdo přestáli žal, a kdo ho nepřestáli. Tyto hranice jsou absolutní - jsou to obratníky, které překračujeme."
Své tvrzení dokazuje na milostném příběhu anglického vzduchoplavce Freda Burnabyho a francouzské herečky Sarah Bernhardtové (hřmotný kapitán Fred a „božská Sarah“, která je tak drobná, že může procházet i mezi kapkami deště, jsou přitahujícími se protipóly výšky a hloubky i fyzicky); na podobenství o opici a papouškovi, kteří si ubližují, a přesto bez sebe nedokážou být; a především na sobě samém. Druhá polovina knihy je psaná po smrti jeho manželky, ale není příběhem o ní ani jejich společného života, ale spíše analýzou vlastního truchlení, v němž žádné obecné poučky o fázích vzteku a přijmutí nepomohou.
Záleží vždy, z jakého bodu se na svou životní rovinu díváme. Pohled z výšky je zároveň pohledem do hloubky, v níž najdeme i odraz sami sebe. Jako Fred Burnaby, když spatřil z balonu zvětšený stínový otisk sebe na oblaku pod sebou, svůj vlastní negativ. Nebo jako cesta do kosmu, která lidstvu kromě fascinujícího přiblížení se nekonečnému vesmírnému prostoru, jejž znalo jen coby oblohu, dopřála i pohled na naši planetu vcelku z výšky.
Ovšem do hlubin svých niterných pocitů se noříme bez nadhledu z balonu, který nám umožní spatřit svět, včetně našeho osobního mikrosvěta, v objektivnějších souvislostech. Řád, v nějž věříme při pohledu z roviny do výšky nebo který si při pohledu z výšky sami můžeme ověřit, se v hloubce žalu ztrácí - a ztrácí se i víra v něj. "Domnívám se však, že bez téhle víry přežít nedokážeme," obává se Barnes. Je ale možné žal vnímat i jako vnější okolnost, tedy součást jakéhosi řádu, pokud se nás přímo týká? ptá se zároveň ve své analýze.
Pamatuj na život, pamatuj na smrt
Pod konkrétními příběhy o výšce a hloubce zkoumá i obecnější proměnu vnímání života a smrti, k níž v moderní společnosti a s její vědeckou troufalostí došlo. Výška byla (je) spojována s Bohem, to on sídlí tam někde nahoře, on má možnost nadhledu, a tím pádem vnější rozhodovací moc. Ale když lidé pronikli do jeho prostoru, ochudili se i o hloubku, o naději posmrtné existence pro naše blízké, tedy i pro nás.
Po odsunutí Boha do vyhnanství udržuje to, co už není (co je mrtvé), při životě podle Barnese paměť. Odtud touha zaznamenávat - a paměť je záznam, byť nedokonalý, který ve svých knihách opakovaně podrobuje zkoumání. Kdo zemřel, zůstává v paměti, u mnohých událostí se ale člověk stane jediným pamětníkem, bez možnosti si ověřit své vzpomínky při srovnání se vzpomínkami toho druhého.
Když vypustíte balon, těžko můžete očekávat, že se do stejného bodu zase vrátí. Když se Orfeus vypravil do podsvětí pro svou milovanou Eurydiku, podcenil při návratu své city. Nejen vlastní zkušenost Barnesovi praví, že cesta zpátky je vždycky těžší - i cesta zpátky do života, jakkoli autor sám by tenhle obrat přidal na seznam nesmyslných povzbudivých klišé, kterými se lidé pokouší překonat jistou trapnost při rozmluvě s truchlícími pozůstalými.
Žal vidí Barnes jako hloubku bez možnosti či schopnosti pohledu do výšky, který by nám zjevil pravdu. Nicméně pamatovat na život umožní možná nabrat opět tu správnou výšku, ale pro udržení se v ní platí to samé, co pro let balonem - rovnováha. Je tím vyvážením na druhé straně i pamatování na smrt, apel „memento mori“ jako nutný doplněk „memento vitae“? Život a smrt jako základní řád. A řád je tím, v co člověk věřit potřebuje a v co spisovatel věří, jak v knize Barnes přiznává. Koneckonců za idejemi a příběhy, jimž dá napsáním život a trvalou paměť, se skrývá i naděje na jeho vlastní nesmrtelnost.
Julian Barnes: Roviny života, nakladatelství: Odeon.
