Je nutné, abychom jako osobnosti byli maximálně radikální. Je to jediná svoboda, kterou máme. Slova rakouského architekta Raimunda Abrahama uvozují dokument, který pátrá po osobnosti českého tvůrce Davida Kopeckého. Snímek DK, intimní pohled na životní cestu bláznivého divouse, natočila jeho žena, režisérka Bára Kopecká. Manžel jí zemřel před čtyřmi lety ve věku 46 let.
„O Davidovi nelze říct nic, aby zároveň neplatil i opak,“ říká Kopecká, která začala natáčet hlavně proto, aby se vyrovnala se smrtí partnera. Když zemřel, byla si vdova jistá jenom tím, že to byl architekt a otec jejího dítěte. Na to ostatní musela znovu přijít. Vlastní vzpomínky a filmy, které Kopecký točil sám na pomezí homevidea a videoartu, však nestačily. Proto začala s kamerou obcházet jeho přátele a kolegy. Postupný ponor do života a díla není pouze terapií autorky, nýbrž strhujícím vyprávěním o rozporuplné a fascinující tvůrčí osobnosti, o proklatém mezi architekty.
Představte si budoucnost
Pro některé může být objevem sama existence pozoruhodného autora, pro jiné živelný svět architektonické práce, všichni pak mohou s úzkostí sledovat pátrání milující ženy, která neví, zda žila s bláznem, nebo géniem. Spolupracovníci Kopeckého popisují jako extrémně inspirativního člověka, který dokázal zapalovat druhé a překvapoval zcela nečekanými nápady. Jenže byl zcela neschopný dodržet termíny, držet se zadání stavby, návrhy donekonečna předělával. Na prvním místě byl experiment. Většinu projektů nikdy nedokončil. Za ty ostatní pak sbíral prestižní ceny.
David Kopecký studoval na Akademii výtvarných umění u Emila Přikryla, Jeho první dílo byl mrakodrap o jediném patru. V roce 1995 se postavil společně s Jánem Studeným do čela vlastní kanceláře ksa. Zaujali domem ve slovenské Stupavě, který byl jako křehký chrám světla postaven ze skleněných tvárnic. Za dům v Černošicích, který má podobu hranolu, obdrželo studio řadu prestižních ocenění včetně Piranesi Award udělované ve Slovinsku. ksa. zastupovali Českou republiku také na osmém benátském bienále.
Do Itálie přivezli svérázný návrh modulů, které měly pomoct každému, aby si utvářel prostor dle libosti. Architektura bez architektů. „Představte si stavební systémy umožňující vám rozhodovat o formě stavby, nebo její části, v níž chcete bydlet. Představte si společnost, kde vás architekti berou jako rovnocenného partnera s právem na vlastní estetické experimenty a poskytují vám k tomu intelektuální zázemí, dokonale fungující hardware a snadno zvládnutelný software. Představte si budoucnost,“ popisoval sám Kopecký.
Dětský pokoj v masu a uzeninách
To, co shledal nevkusným, vyhodil nebo zbořil. Nevkusné bylo téměř všecko. Prostor „dezinfikoval“, dokud neodřel zdi na beton, nevpustil maximum světla. Jaký byl v tvorbě, takový byl i jeho osobní život. Jako partner byl obtížný a okouzlující, báječný a děsný. Nevyzpytatelný a paličatý. „V jakési dražbě se prodávala velká vesnická samoobsluha a David onemocněl touhou ji získat. Já a dětský pokoj budeme v masu a uzeninách, zatímco on obsadí všechno od rohlíků po mléčné výrobky,“ vzpomíná Kopecká.
Rodina s malou dcerkou spala na zemi, často nebylo ani na chleba, děravá okna se ucpávala starými hadry. Kopecký odmítal ordinérní zakázky a raději pracoval na vysněných projektech, které nikdo nežádal. I domy, které se realizovaly, jejich majitelé posléze často změnili v zájmu funkce, kterou Kopecký pojímal svojsky. „Ptala jsem se, proč staví domy, ve kterých nechce nikdo bydlet. Proč místo architektury raději nedělá konceptuální umění,“ vypráví Bára: „Ale pak mi došlo, že on ho dělá.“
David Kopecký byl vyhraněný a neústupný. Rád se vrhal do rvaček, ačkoliv nemohl vyhrát, a když se rozzuřil, vyhazoval televize oknem. Jeho náladovost se začala stupňovat, když onemocněl zhoubným nádorem mozku. Začínám bejt zlej, říkal. Film je svědectvím o oddanosti, se kterou Kopecká o svého muže pečovala až do konce, kdy doma umíral. Až do poslední chvíle chtěl pracovat, ačkoliv už nedokázal mluvit ani jasně myslet.
Kopecká se naštěstí nikdy nenechá strhnout sentimentem. Její pohled je chápavý, ale přímý. Forma citlivě kopíruje kontury Kopeckého života, když koláže nervní domácí kamery přecházejí v těkavé ohledávání prostoru - sklo, neomítnutá stěna, tvář, ocel - aby nakonec vidění dospělo k poslednímu spočinutí bílého světla. Zvukovou stránku dotváří industriální rachot Kopeckého - jak jinak než - experimentální kapely.
Co si jdou vlastní cestou
DK není v první řadě filmem o architektuře, ačkoliv i jako takový slouží. Ohledává vnitřní stranu tvorby, posedlost, křehkost vize. Můžeme doufat, že snímek posloužil i jako žádaná terapie zraněné manželky Báry Kopecké. Coby režisérka vytesala více než působivé memento.
„Na našem území se nevyskytuje moc individuí, co si jdou vlastní cestou. Experimentují, hledají, nebojí se chybovat a nedělají jen to, co se očekává. Nebyla náhoda, že takřka nic nedokončil a řada spoluprací skončila velkými osobními roztržkami,“ napsal Kopeckého kolega a kritik architektury Adam Gebrian. Ten si s Kopeckým povídal na radiu Wave. Tehdy již Kopeckému kradla slova rakovina, on to ještě netušil.
DK / ČR 2013 / 73 minut / česky / režie Bára Kopecká / kamera Braňo Pažitka / střih Michal Dvořák / produkce Česká televize / premiéra 7. listopadu
