Bez nějakého velkého mediálního humbuku vydal Dan Bárta a soubor Illustratosphere před více než měsícem své již páté album – a vůbec to nevadí, jak se říká, kvalita se chválí sama. A té najdeme na albu Maratonika dost a dost.
Nahrávání předcházely změny v obsazení, vyměnil se kytarista a odešel klavírista, na celkovém ladění alba se to však nijak výrazně nepodepsalo, snad jen v tom, že Mirek Chyška zkrátka svou minulost rockového kytaristy nezapře – ovšem čekat nějaké burácení, sólistické orgie a exhibice by bylo zcela mimo, kytara je spíše ústrojně vnořena do promyšlených aranží.
Opět slyšíme étericky laděné písně, jež nějak zařazovat snad ani radši nebudu, Illustratosphere volně přechází, jak je typické pro tento soubor složený z vynikajících muzikantů s především jazzovou zkušeností mezi různými žánry: slyšíme nádherně nosnou jazzovou baladu i lehkou latinu, dojde i na již zmíněné kytarové party, zkrátka, od každého něco. Vlastně to ani není překvapivé, všichni působí či působili ve stylově značně rozrůzněných formací, hráli ostrý funk i šansony, tvrdý rock i současný jazz…
Album si Bárta se svými spoluhráči, tedy s basistou Robertem Balzarem, již zmíněným Mirkem Chyškou, hráčem na klávesy, trombón a perkuse Filipem Jelínkem a bubeníkem Jiřím Slavíčkem vydali sami, ve vlastní režii, což by normálně nebylo třeba zmiňovat, řadového posluchače to koneckonců nezajímá – uvádím tuto skutečnost ovšem jakožto pojistku toho, že Maratonika zní tak, jak si přáli hudebníci, a ne, jak by si přálo velké vydavatelství, hrající spíše v řádu má dáti/dal než v termínech umělecké poctivosti, kreativity, osobitosti – prostě, za tím, co je nahráno, si umělci stojí a veškeré výtky jdou, musí jít, pouze na jejich hlavu.
Hned ale přiznávám, žádné výtky že nenacházím, a to ani kdybych byl sebehnidopišštější. A popravdě, nenacházím zde ani onu „větší vstřícnost“ vůči posluchačům, o níž ovšem hovoří spíše recenzenti než hudebníci sami. Hudba Maratoniky není těžká, není ani lehká.
Úvodní Dokud se někdo dívá nás naladí impresivními syntezátory s jemnou kytarou, Bártův zpěv, podmalovaný repetitivními perkusemi, zní naprosto étericky. Tak ale, bez nějakého forsírování, jakoby náhodou a zcela lehce, zlehka, Bárta zpívá na celém albu. A ještě něco: písně krásně ubíhají, jednotlivé aranžérské fórky si na první poslech ani neuvědomíme, což je pochvala.
Anglicky zpívaná Languages – z devíti kousků jsou dva v angličtině a texty nepsal Bárta, ale jeho přítelkyně Alžběta Plívová – by se jistě, a to nejen pro způsob zdvojeného zpěvu, ale i pro vedení melodické linky i celkovou aranži líbila Stingovi, což opět není výtka, ale pochvala, nejedná se naštěstí o nějaký klon. Stingovu stopu můžeme – chceme-li – nacházet i na jiných místech, proč ale…
Bárta textař si rád hraje s významy slov, libuje si ve slovních hříčkách, narážkách, soukromých odkazech, někdy jsou tak jeho texty hůře srozumitelné, což ale nevadí, vyvolávají určitou náladu, není třeba jim tedy nějak rozumět – proč ale nezmínit třeba odkaz na Máchův Máj v písni Romantik lyrik. A zpívá-li v téže písni „Kemně demotivován hraje na krajiny. V snách bloudí“, můžeme si pod tím každý představit něco jiného.
Vrátil bych se ještě k oné „vstřícnosti“ – ano, třeba písničku B'Artagnan, jež se nese na lehké vlně latiny, si bez mučení dovedu představit v komerčním rozhlase, ale, jasně, neuslyším ji tam… Zpívá-li ale Bárta v písni Pruhy III „jdu a cestou skládám, co se špatně poslouchá“, neberte ho, prosím, vážně – Maratonika se poslouchá skvěle, je to totiž skvělé album.
K poslechu je i na už probíhajícím turné.
