Neuvěřitelné – málokdy se populární mezinárodní výstava, veřejností přijímaná s patřičnou zvědavostí a zájmem, stane událostí harmonicky korunující emotivní a informační toky, dotýkající se významné oblasti lidského konání a technologického vývoje společnosti, tak, jako se to podařilo kurátorům letošní, již deváté Manifesty. Zvolili si poměrně obtížné, ale přesto zajímavé, pro mnohé nepřipravené návštěvníky asi i komplikované zadání. Kurátorský koncept letošního ročníku evropského bienále současného umění, jež se koná v belgickém Genku od 2. června do 30. září, zní: The Deep of the Modern.
Celý projekt, jinak by se to asi nazývat nemělo, je prezentován ve velké technologické budově úpraven uhlí v hornickém (neuvěřitelně urbanisticky i architektonicky zajímavém) městečku Waterschei u jedné z belgických „Ostrav“ živého, pulzujícího a elegantního Genku.
V budově nezávisle na Manifestě funguje Muzeum těžby uhlí, které v rozsáhlé expozici zaujímá zhruba polovinu jednoho z pater (o rozloze 6 000 m2). Kromě technologických zařízení, od lokomotiv před hunty po nejrůznější roboty, bagry a podobně, zde také najdeme víc než zajímavé údaje a dokumenty, hovořící o životě těch, kteří miliony tun uhlí ve zdejších většinou povrchových dolech těžili.
Vidíme nejen do jejich původně skrovných příbytků, ale také sledujeme výstavbu hornických sídlišť, koncipovaných a realizovaných posléze ve dvacátých letech jako bohatá anglická zahradní města. Vidíme doklady společenského života, oděvy, životy zájmových spolků , extrémně zajímavý a přitažlivý moment imigrace, kdy desetitisíce horníků od konce čtyřicátých let minulého století přicházely zejména z Itálie, posléze Řecka, řady zemí střední Evropy a nakonec i z Turecka a severní Afriky. Pozorujeme stopy jejich pohybu, jejich pozvolného začleňování do zdejší hornické, posléze už multinacionální komunity. Nečekané se stává emotivním, neznámé informace vytvářejí jasné podhoubí pro to, co bude následovat. Téma je zadáno – jsme v hornickém kraji se vším, co tato těžká a zraňující profese přináší.
Je to silné téma, jasně formující celou letošní Manifestu. A tak v dalších patrech sledujeme návazná rozměrná umělecká díla, komentující těžkou lidskou práci v nepřívětivém pracovním prostředí, sociální boje, nejrůznější tlaky, osamělý i otevřený život cizích národů v novém prostředí. Uvědomujeme si neodstranitelnou stopu povrchových dolů na tváři této obrovské pánve (Holandsko, Belgie, Porúří, Porýní). Pozvolna se úhel pohledu rozšiřuje o zcela současné výtvarné exhibice, z nichž řada v nekonečných dostupných prostorách vyznívá díky své monumentalitě velmi specificky, vždy však jako oslava tvrdé práce a existence, spojené s primitivní finální fází surovinového plundrování planety.
Pozvolně narůstající výtky vykořisťovaných nijak neoslabují celkové vyznění Manifesty, která při všem poselství je (až na výjimečně špatně nainstalovanou část posledního, třetího výstavního podlaží) stále excelentní a poctivou, angažovanou výtvarnou přehlídkou. K tomu všemu - kromě v padesátých letech takřka zlidovělé písně Marina, Marina, Marina, kterou na obrazovkách a z reproduktorů zpívá její interpret a autor Rocco Granata, syn z italské imigrantské hornické rodiny, a jazzové symfonie pro kvartet Davida Hammonse v jiné části výstavy - zní ve velkých prostorách takřka kolovrátkově, na dětský xylofon nahraná a nic netušícími diváky interpretovaná malou, systémem reproduktorů zesilovanou hračkou Internacionála, podtrhující převládající efekt výtky a odmítání.
Mezi mladými a novými autory zde nalezne pozorný divák díla (či jejich citace) od světových špiček – Bernda a Hilly Becherových, Christiana Boltanského, Marcela Duchampa, Maxe Ernsta, Richarda Longa, Henry Moorea, Heatha Robinsona, Denise Thorpeho, Barta van der Lecka, ale také Zdeňka Buriana.
Ač se letošní velké přehlídky, od Documenty po bienále v Benátkách, zabývaly stejnou oblastí vývoje současné společnosti, analyzovaly a kritizovaly mnohé nepřijatelné jevy dneška, je Manifesta naprosto konzistentním produktem, který by bylo škoda při hodnocení letošní výstavní sezony vynechat.
