Gottfried Lindauer patří na Novém Zélandu ke známým malířům koloniálního období. U nás se o jeho úspěchu ale příliš neví, přestože do exotických končin odešel v druhé polovině 19. století z Plzně. První retrospektivní výstavy se tu dočkal až letos, v roce, kdy je jeho rodné město evropským hlavním městem kultury. Jeden z nejnáročnějších projektů Západočeské galerie za několik let představuje padesát Lindauerových portrétů novozélandských Maorů.
Bohumír (později Gottfried) Lindauer (* 1839) se, stejně jako jeho otec, vyučil zahradníkem. Více ho ale táhlo kreslení, a proto v šestnácti odešel na vídeňskou akademii umění. Po jejím dokončení se snažil uchytit v rodné Plzni, poté také v Polsku a Rusku a v roce 1874, i aby se vyhnul vojenské službě, nastoupil na parník, který jej dovezl na Nový Zéland. Před první světovou válkou se načas usadil s rodinou opět v Evropě, válečný konflikt ho ale přiměl k návratu, zemřel v roce 1926 na Zélandu.
Ve svém novém domově se Lindauer zavedl jako vynikající malíř původního, maorského etnika. „Nebylo to úplně jednoduché,“ podotkl ředitel Západočeské galerie Roman Musil. „Maorové, jako jiné přírodní národy, měli obavu z toho, že v momentě, kdy je někdo bude portrétovat, přijdou o duši. Nicméně Lindauer si je získal. Podařilo se mu do maleb dostat něco z aury portrétovaných maorských předáků. Při prvním vystavení obrazů si prý někteří Maorové s nimi chtěli třít nosy, protože byli zmateni, jestli to nejsou živé bytosti.“
Ceněny jsou zejména Lindauerovy portréty slavných kmenových náčelníků, kteří se od 40. do 60. let 19. století účastnili britsko-maorských válek a stávali se symbolem doznívající éry starého Nového Zélandu. Lindauer je zobrazil v hieratických postojích, ve slavnostních oděvech, se zbraněmi a amulety a zejména s typickým tetováním na tvářích i jinde po těle.
Portrétovaní mu seděli modelem, maloval ale také často podle fotografie. „Měl zvláštní přístroj, něco jako později známý meotar, kterým promítal fotografie na plátno, kde je fixoval kresbou, a potom vytvářel samotnou malbu,“ popsal Lindauerův postup Musil.
Kivi a svatí
Opravdu detailní vyobrazení Maorů uvítali později zejména etnografové. Malíř sám příležitostně posílal do pražským muzeí příležitostně předměty, vztahující se k životu domorodých Maorů i k Novému Zélandu. Díky němu například získalo Národní muzeum vycpaného ptáka kivi.
V českých sbírkách je uloženo i několik jeho malířských děl, která vytvořil před odchodem na Zéland. Vystavena budou společně s portréty Maorů. Mezi nimi portréty plzeňských měšťanů, včetně raného autoportrétu, a náboženské malby, jež vytvořil pro farnost ve Valašských Kloboukách. Více o Lindauerově životě mimo evropský kontinent a o prostředí koloniálního Nového Zélandu prozradí předměty a oděvy Maorů, malířova korespondence, zápisky a fotografie.
Výstava Gottfrieda Lindauera v Plzni je nejsložitější a nejdražší projekt, jaký Západočeská galerie dosud připravovala. Příprava trvala čtyři roky a realizace přišla na víc než sedm milionů korun. Většina zápůjček pochází ze sbírek Auckland Art Gallery Toi o Tāmaki, jejíž poradní sbor Haerewa, vyjadřující se ke správě maorského umění, vůbec poprvé dal souhlas s tím, aby tento národní poklad opustil zemi svého vzniku.
Odvoz obrazů ze země a také vernisáž výstavy, která ve výstavní síni Mastné krámy potrvá do 20. září, doprovázel tradiční maorský obřad. Zástupci Haerewy při něm za zvuku modliteb a zpěvů vyjádřili úctu ke svým předkům, jejichž duše provázeli Lindauerovu duši při návratu do jeho domova.
