Poprvé se tu sešli v roce 1966 při natáčení existenciálního dramatu o tajných zákoutích ženské duše Persona. Naposledy ho na tomhle ostrově držela za ruku v červenci roku 2007, kdy nastala jeho Hodina vlků a on se vydal na svoji poslední cestu, která ho zbavila dotěrných démonů i laskavých múz. A pak už nebylo nic než skalnaté břehy omývané olověným Baltským mořem – a hluboké Mlčení. Jenomže pak sem až příliš vstřícnou a laskavou Liv dovlekl přičinlivý indický režisér Dheeraj Akolkar…
Ostrov Fårö je nějakých sto třináct kilometrů čtverečních drsné severské souše, ztracené v Baltu severně od Gotlandu, nedaleko jihovýchodního švédského pobřeží. Nehostinné pastviny, lemované rozpadlými kamennými zídkami, chatrnými ploty a stromy zdeformovanými neustálými větry, tu střídají mokřiny, sporá kleč, jalovce a bizarně rozeklané skály, přecházející ve studený pás kamenitého břehu. Sem tam se tu k sobě krčí pár zdánlivě opuštěných rybářských chalup, jež tu stráží polorozpadlé siluety dávno nefunkčních větrných mlýnů. Je to asketická severská krajina, ideální místo pro introverty a samotáře – a také ideálně kontrastní místo, kde lze někomu, na kom vám právě děsně záleží, vyznat lásku.
A právě tohle tehdy sedmačtyřicetiletý režijní génius Ingmar Bergman udělal a pětadvacetiletá vycházející hvězda Liv Ullmannová ho vyslyšela. Na místě, kde se to stalo, pak nechal Ingmar postavit dům a později i malé kino a příruční střižnu, což bylo asi tak všechno podstatné, co spolu s Liv v danou chvíli miloval a ke svému životu nutně potřeboval. Tohle bylo místo, které si zvolil za svůj domov, kde natočil svoji ostrovní trilogii (Hodina vlků, Hanba, Náruživost) a pár dalších snímků a mohl nerušeně meditovat o smyslu vyprázdněného života, v němž chybí Bůh, soucit, porozumění a láska. Když k tomu všemu přibyla ještě Liv Ullmannová, neměl mnoho důvodů, proč tenhle malý kus souše opouštět – a také to v zásadě příliš nedělal.
Pro bouřlivý vztah dvou velkých uměleckých individualit byl ale Fårö příliš malou a vratkou pevninou, na kterou se nemohlo vejít veškeré štěstí i bolest, jež je provázely. To, že se rozejdou, bylo nevyhnutelné, tak jako přílivy a odlivy, které se střídavě mazlí s nevlídným pobřežím. Ale přestože se to stalo a každý z nich se vydal svojí vlastní cestou, nikdy se vlastně úplně nerozešli a neopustili a dál zůstali přáteli, kterým je spolu čas od času dobře tak jako kdysi.
To, co tihle dva prožívali, bylo cosi mezi Šepoty a výkřiky a Scénami z manželského života, bylo to krajně intimní a jenom jejich a já mám pocit, že to takové také mělo zůstat. Jenomže snaživý objížděč filmových festivalů, indický režisér, scenárista, kameraman a producent Dheeraj Akolkar, na jehož osobním filmovém kontě je toho zatím pramálo, měl jiný názor. Zavětřil totiž výživné, chytlavé, internacionální a festivalové téma (které mu už částečně zbaštili třeba na MFF v Chicagu) a jen on sám ví, jak uhranul zkušenou Liv Ullmannovou, že do toho šla s ním. A bylo vymalováno! Protože bez ní by to musel zabalit.
Jestli mě na tomhle celovečerním dokumentu něco irituje, pak je to (řekněme mírně) jistá mazanost jeho metody, kdy vlastně neřekne nic za sebe, ale nechá rafinovaně vyprávět Liv o sobě a o Ingmarovi, což místy působí docela literárně - a jak by také ne, když vlastně cituje ze své knížky Proměny. Sporný kreativní přínos Akolkara pak spočívá v tom, že přivedl Liv Ullmannovou znovu na Fårö, do její výpovědi prolíná dobové záznamy, ukázky z jejich filmů, Begmanovu milostnou korespondenci a barvotiskové záběry nahonem dotočených severských exteriérů. Nevím jak vám, ale mně to připadá málo a zdá se mi, že to lehce zapáchá něčím, jako je laciné a vykalkulované filmové příživnictví.
Charismatická Liv Ullmannová si sama o sobě samozřejmě vystačí a bylo příjemné ji znovu vidět a říkat si, jak je dobré, že je! Akolkarova parazitující kamera tohle samozřejmě dobře ví a tak jo do nás pere téměř nonstop, expresivní soundtrack tlačí na pilu a ždímá ze sebe další porci emocí, přeschlé pobřežní traviny se chvějí ve všudypřítomném větru a věčné moře se přelévá prázdnou formou se známým obsahem. Nic nového, nic překvapivého, nic původního. Příliš deskriptivní, příliš provařené, příliš recyklované.
Ale věřte, nevěřte, kupodivu se na to dá těch přijatelných osmdesát čtyři minut dívat, pakliže na tuhle osobní zpověď půjdete bez přehnaného očekávání, že se tu dozvíte něco nového, či dokonce objevného a nebudete se příliš trápit pocitem, že vás režisér dostrkal někam, kde jste spolu s ním být vlastně neměli a kam vás až příliš laskavá Liv na chvíli pustila. Zajít na tenhle ne zcela dotažený dokument by měli hlavně ti, kteří vítají každou (ale skutečně každou) příležitost, jak si tenhle osudový hvězdný tandem připomenout, nebo ti, kteří mají chuť si na necelou hodinu a půl nezávazně zameditovat na téma vášeň, touha a samota – a pak jít něco z toho prakticky vyzkoušet.
LIV & INGMAR. Norsko/Velká Británie/Indie 2012, 84 min., české titulky, od 12 let, DVD. Scénář a režie: Dheeraj Akolkar. Kamera: Hallvard Braein. Hudba: Stefan Nilsson. Hrají: Liv Ullmannová (rozhovor), Samuel Fröler (hlas Ingmara Bergmana). V kinech od 3. dubna 2014.
