V bruselském muzeu Svět vlaků lze usednout do slavného Orient expresu. Na aktuální výstavě totiž dva původní vagony upomínají na slavné doby luxusního cestování. Belgie je navíc rodnou zemí fiktivního detektiva Hercula Poirota, který se mnohým při slovech „Orient expres“ vybaví.
Vystavené vagony si uchovaly původní luxusní vybavení, za které si ovšem cestující před sto lety náležitě připlatili. „Jízdenka jen jedním směrem a jen pro jednoho cestujícího by vás dnes vyšla na 2800 eur,“ přepočítává ředitel muzea Pieter Jonckers. Tedy v českých korunách by lístek stál něco málo přes sedmdesát a půl tisíce.
Takové jízdné si mohli dovolit jen ti bohatí. V luxusním vlaku se svezla zpěvačka Josephine Bakerová, herečka Marlene Dietrichová, tanečnice a zároveň dvojitá agentka Mata Hari. Bulharský car Boris III. jako velký železniční nadšenec dokonce Orient expres řídil.
V luxusu na kolech se kodrcala také Agatha Christie. A díky románové Vraždě v Orient expresu, kterou nejslavnější belgický detektiv jako vždy brilantně vyřešil, se k „první dámě zločinu“ alespoň na stránkách knihy připojily i tisíce čtenářů. K napsání detektivky Christie kromě vlastních zážitků z cest zřejmě inspirovala i událost z roku 1929, když vlak na pět dní uvízl v Turecku kvůli sněhu.
Hotel na kolejích
„Celý koncept Orient expresu má vlastně belgický rodný list. Založil ho totiž Belgičan Georges Nagelmackers,“ připomíná další vazbu na Poirotovu zemi ředitel muzea. Zakladatel tradice evropských luxusních salonních kupé na tento způsob cestování nevsadil náhodou. Zalíbil se mu se při návštěvě ve Spojených státech. Fascinovaly ho komfortní rychlovlaky bratří Pullmanů a dostal nápad udělat něco podobného také v Evropě.
První přepychový vlak vyjel z Paříže v červnu 1883. Aby se dostali do Istanbulu, museli ale tehdy cestující vystoupit v bulharském městě Giurgiu, kde se železnice křížila s Dunajem, přeplout řeku na trajektu a pokračovat místním vlakem do Varny. Tam se nalodili na loď do Turecka. Přímé vlakové spojení do Istanbulu bylo zavedeno v roce 1889, název Orient expres získal vlak o dva roky později.
Zpočátku si vystačil s malou elegantní lokomotivou, která táhla dva velice luxusní spací vozy, velkolepý jídelní vůz s kuřáckým salonkem, zavazadlový vůz a část pro personál. Kapacita počítala se zhruba čtyřicítkou pasažérů. V pohyblivém pohodlí urazili 3186 kilometrů dlouhou trasu Paříž–Istanbul za necelých sedmdesát hodin.
Více Orient „expresů“
Po otevření Simplonského tunelu pod Alpami v roce 1906 byl zaveden Simplonský Orient expres, později přibyla další rozvětvení. První světová válka přerušila provoz vlaku, obnoven byl v roce 1921. Po skončení druhé světové války jezdily oba vlaky v podobě obyčejných rychlíků a přibývalo dalších spojů s pojmenováním Orient expres.
Na začátku devadesátých let nechal jeden Orient expres zmizet David Copperfield. Z řádů ale železniční legenda skutečně zmizela až v prosinci roku 2009, po 126 letech na trati. „Vlak králů a krále vlaků“ vykolejily vysokorychlostní vlaky a nízkonákladové aerolinky.
Jako Orient expres jsou ale pojmenovány i nostalgické vlaky složené často z původních vozů, ale přizpůsobených moderním požadavkům nové bohaté klientely. Jezdí už od sedmdesátých let.
