Divadlo Bolka Polívky se vrátilo do normalizačního Československa. V nové hořké komedii Fichtl prožívá své bouřlivé dopívání parta kluků v osmdesátých letech na malém městě. Edu hraje Pavel Liška, představitel všech ostatních osmnácti postav je Michal Isteník. Příběh z doby, kdy „život běžel na jeden válec“, dokresluje na jevišti živá hudba.
„Každý jsme součástí své generace, které je po určitou relativně krátkou dobu plný svět. Ti, kteří jsou svými následovníky považováni za hodné zápisu do dějinného kánonu, ti jsou zapsáni, a na ty ostatní se prostě zapomene. Kam se ztratí jejich lásky, prohry, vítězství, vynaložená energie?“ ptají se autoři předlohy pro divadelní zpracování Emanuel Míšek a Josef Fojta, který je zároveň autorem hudby.
Název hry Fichtl odkazuje k motocyklu Jawa Pionýr, na kterém jezdili mnozí českoslovenští teenageři. Hořká komedie podle tvůrců nepopisuje dějinné zvraty, ale dává si za cíl vtáhnout diváka do doby, v níž se odehrává – a kterou prožívají dva třináctiletí kamarádi, Pako a Čočka.
Scházejí se u klepače na koberce, milují petardy a sní o tom, že jednou budou mít motorku. A také mají kapelu, která se jmenuje Velmi hrubá mouka, samozřejmě v angličtině, protože to zní líp.
„Přestože neumím na nic hrát a neumím zpívat, tak jsem měl asi tři nebo čtyři kapely, nikdy jsme nevystoupili a myslím, že nejzajímavější bylo právě založit kapelu a pak se rozpadnout,“ prozradil své někdejší hudební ambice Michal Isteník. „A nejdůležitější bylo, když už se zakládala kapela, trávit čas tím, jak se ta kapela bude jmenovat,“ dodává Pavel Liška. Ve hře Fichtl hudbu obstará přímo na jevišti Fichtlband.
Prázdniny u babičky jako internet
Zatímco Pavel Liška dospíval v osmdesátých letech, kdy se divadelní hra odehrává, stejně jako její autor Emanuel Míšek, Michal Isteník až o dekádu později. Přesto jsou jejich vzpomínky na tu dobu velmi podobné.
„Byli jsme překvapeni, že v Liberci dělali stejné věci jako my na Vysočině, a přitom nebyl internet, vůbec nevím, jak se to šířilo,“ podotýká Míšek. „Přišli jsme na to při zkoušce, že možná během prázdnin, když děti jezdily po republice k babičkám a na tábory, to byla taková sociální síť té doby.“
Hra Fichtl chce diváky s humorem a nostalgií dovést k jejich vlastním vzpomínkám. I když příběhy divadelních hrdinů nejsou moc originální, jak připouští sami tvůrci, jejich hodnota spočívá v tom, že každý je jednou v životě prožil po svém.
„Vidím kouzlo v tom, že všechno to krásný bylo poprvé,“ souhlasí Pavel Liška. To pro něj pohled na dobu normalizace zkresluje. „Mně bolševik voněl, protože jsem v bolševiku zažil všechny ty podstatné věci poprvé – první lásky, první piva. I bylo krásné mít společného nepřítele, který byl jasný,“ upřesnil.
Fichtl si je možné i poslechnout, inscenaci předcházela audiokniha na pomezí rozhlasové hry. Stojí za ní stejný tým, včetně herců Pavla Lišky a Michala Isteníka, kteří ji namluvili.
