Lehce probuzený, nové album Jana Budaře a jeho Eliščina bandu, potvrzuje, že Budař není pouze výtečný herec, ale stejně tak dobrý písničkář.
Lehce probuzený Jan Budař klame tělem - a skvěle
Zdálo by se, že tři alba za šest let není zrovna moc. Když si ovšem dosavadní Budařovy počiny položíme vedle sebe, vidíme, jak se desku od desky zlepšuje – říká se tomu, možná poněkud klišovitě, že nachází svůj hlas. Samozřejmě že tomu tak je, a to nejen hudebně, ale i textařsky, nemluvě o pěveckém projevu.
Již jeho debut Uletěl orlovi (2006) nabízel písně, které se snažily pohlédnout na lásku trochu jiným okem, než tomu povětšinou v písních bývá. A vůbec nevadilo, že vlastně celé album pojednávalo o lásce, ostatně, hlásil to již v prvních verších první písně: „Neptej se mě, prosím tebe, má milá / proč jsou všechny písně o lásce…“ Proč i on se místo odpovědi tomuto tématu věnoval, ví jen on sám, pravdou je, že láska se v různé podobě prolíná celou jeho písničkářskou tvorbou. Ale, proč ne… Nicméně, z jeho druhé desky Proměna (2008) již hormony tolik neprosakují, najdeme zde třeba i písničku Hajzlpapír, chleba a cola, v níž se po svém popasovává s krizí středního věku, stejně jako Ukolébavku pro velké děti, v níž balancuje mezi dětstvím a dospělostí, aniž by se rozhodl, kde vlastně stojí (a chce stát).
Hudebně ho na všech albech doprovází, a dodejme, že výtečně, Eliščin band (v základní sestavě Roman Jedlička – kytary, Adam Koller – bicí a Daniel Šváb – basa, plus řada různých hostů), přičemž stylově se pohybuje někde mezi rockovým písničkářstvím a šansonem. Muzikanti ctí ducha písní, doprovází citlivě, často spíše „tiše“, přesto však dostatečně slyšitelně a důrazně.
Na novém albu slyšíme jak Budaře, tak kapelu v důvěrně známé poloze. Co ani tentokráte nechybí, je obligátní humor a nadhled, schopnost sebeironie – s tím ostatně Budař neměl problém ani v jiných svých rolích, ať již filmových, či když pro jeden časopis popisoval své snahy uspět ve světové konkurenci v seriálu Honza Goes to Hollywood.
Úvodní Lehce probuzený začíná přes minutu dlouhým dialogem s poněkud obskurní kartářkou na telefonu, po němž následuje text o hledání duchovna, návštěvách kurzů a „čištění čaker“; ovšem závěrečnému konstatování „jsem probuzený, všechno dává smysl / jsem probuzený a mám klidnou mysl“ věřit můžeme a nemusíme. Spíše se vkrádá pocit, že si zde Budař dělá srandu nejen z celého toho kšeftu s „duchovnem“, ale i ze sebe, jako by říkal: Ano, i já v tom jedu, rád bych tomu věřil, ale nejde mi to…
Podobně se ironizuje v písničce Jsem spokojenej (Nechť jsou šťastný všechny bytosti), kdy posluchače (a sebe) tak usilovně přesvědčuje, jak že je spokojený, až mu to snad uvěříme, pak ovšem přijde závěr: „Nasměju se klidně úplně sám, já na to mám“ – a teď, jak to je? Obojakost umocňuje i hudba, úvodní romantizující rozkládané akordy na klavíru jsou vystřídány ostrým rockovým doprovodem.
Pěkně odpíchnutý Ježíšek je výčtem milostných nezdarů, podávaných ovšem s vtipem, Miss vesmír si dělá srandu ze sebestřednosti a hlouposti adeptek přehlídkových mol, v druhém plánu to ale může být i ťafka narcismu autora samotného. Opět ale s humorem a nadhledem a my zase tápeme: Skutečně si Budař myslí, že je nejhezčí (a obranářsky to shazuje), anebo šlehá kolem sebe? Odhaluje se, anebo jde pouze o rafinovanou hru? Pochyby ale můžeme odhodit (ne rybám) v písni Maják, trpkém seznání, jak že to s jeho milovanou je, stejně jednoznačně vyznívá i vyznání Šťastná.
Janu Budařovi se podařilo složit a nahrát zatím nejvydařenější album, a to i díky své kapele. A my teď jen můžeme doufat, že tyto inteligentní písničky uslyšíme nejen z desky, ale že si jich všimnou i rozhlasoví dramaturgové, svými kvalitami totiž vysoce převyšují většinu plytkého domácího popu – čímž je ale vlastně i řečeno, že je z našich stanic spíš neuslyšíme. A to je škoda.