Lehce probuzený, nové album Jana Budaře a jeho Eliščina bandu, potvrzuje, že Budař není pouze výtečný herec, ale stejně tak dobrý písničkář.
Zdálo by se, že tři alba za šest let není zrovna moc. Když si ovšem dosavadní Budařovy počiny položíme vedle sebe, vidíme, jak se desku od desky zlepšuje – říká se tomu, možná poněkud klišovitě, že nachází svůj hlas. Samozřejmě že tomu tak je, a to nejen hudebně, ale i textařsky, nemluvě o pěveckém projevu.
Již jeho debut Uletěl orlovi (2006) nabízel písně, které se snažily pohlédnout na lásku trochu jiným okem, než tomu povětšinou v písních bývá. A vůbec nevadilo, že vlastně celé album pojednávalo o lásce, ostatně, hlásil to již v prvních verších první písně: „Neptej se mě, prosím tebe, má milá / proč jsou všechny písně o lásce…“ Proč i on se místo odpovědi tomuto tématu věnoval, ví jen on sám, pravdou je, že láska se v různé podobě prolíná celou jeho písničkářskou tvorbou. Ale, proč ne… Nicméně, z jeho druhé desky Proměna (2008) již hormony tolik neprosakují, najdeme zde třeba i písničku Hajzlpapír, chleba a cola, v níž se po svém popasovává s krizí středního věku, stejně jako Ukolébavku pro velké děti, v níž balancuje mezi dětstvím a dospělostí, aniž by se rozhodl, kde vlastně stojí (a chce stát).
Hudebně ho na všech albech doprovází, a dodejme, že výtečně, Eliščin band (v základní sestavě Roman Jedlička – kytary, Adam Koller – bicí a Daniel Šváb – basa, plus řada různých hostů), přičemž stylově se pohybuje někde mezi rockovým písničkářstvím a šansonem. Muzikanti ctí ducha písní, doprovází citlivě, často spíše „tiše“, přesto však dostatečně slyšitelně a důrazně.
Na novém albu slyšíme jak Budaře, tak kapelu v důvěrně známé poloze. Co ani tentokráte nechybí, je obligátní humor a nadhled, schopnost sebeironie – s tím ostatně Budař neměl problém ani v jiných svých rolích, ať již filmových, či když pro jeden časopis popisoval své snahy uspět ve světové konkurenci v seriálu Honza Goes to Hollywood.
Úvodní Lehce probuzený začíná přes minutu dlouhým dialogem s poněkud obskurní kartářkou na telefonu, po němž následuje text o hledání duchovna, návštěvách kurzů a „čištění čaker“; ovšem závěrečnému konstatování „jsem probuzený, všechno dává smysl / jsem probuzený a mám klidnou mysl“ věřit můžeme a nemusíme. Spíše se vkrádá pocit, že si zde Budař dělá srandu nejen z celého toho kšeftu s „duchovnem“, ale i ze sebe, jako by říkal: Ano, i já v tom jedu, rád bych tomu věřil, ale nejde mi to…
Podobně se ironizuje v písničce Jsem spokojenej (Nechť jsou šťastný všechny bytosti), kdy posluchače (a sebe) tak usilovně přesvědčuje, jak že je spokojený, až mu to snad uvěříme, pak ovšem přijde závěr: „Nasměju se klidně úplně sám, já na to mám“ – a teď, jak to je? Obojakost umocňuje i hudba, úvodní romantizující rozkládané akordy na klavíru jsou vystřídány ostrým rockovým doprovodem.
Pěkně odpíchnutý Ježíšek je výčtem milostných nezdarů, podávaných ovšem s vtipem, Miss vesmír si dělá srandu ze sebestřednosti a hlouposti adeptek přehlídkových mol, v druhém plánu to ale může být i ťafka narcismu autora samotného. Opět ale s humorem a nadhledem a my zase tápeme: Skutečně si Budař myslí, že je nejhezčí (a obranářsky to shazuje), anebo šlehá kolem sebe? Odhaluje se, anebo jde pouze o rafinovanou hru? Pochyby ale můžeme odhodit (ne rybám) v písni Maják, trpkém seznání, jak že to s jeho milovanou je, stejně jednoznačně vyznívá i vyznání Šťastná.
Janu Budařovi se podařilo složit a nahrát zatím nejvydařenější album, a to i díky své kapele. A my teď jen můžeme doufat, že tyto inteligentní písničky uslyšíme nejen z desky, ale že si jich všimnou i rozhlasoví dramaturgové, svými kvalitami totiž vysoce převyšují většinu plytkého domácího popu – čímž je ale vlastně i řečeno, že je z našich stanic spíš neuslyšíme. A to je škoda.
