Praha - Narodil se v roce 1969 v Tyrolsku, jeho původní profesí je herectví, dnes je jedním z nejuznávanějších německých dramatiků; Händl Klaus se 12. února zúčastnil inscenace své hry Temně lákavý svět v Divadle Komedie a po jejím skončení vedl s členy pražského divadla a diváky diskusi o své tvorbě.
Hra s atmosférou filmů Alfréda Hitchcocka nebo Davida Lynche vznikla podle třetího, dosud posledního Klausova textu, za nějž byl v roce 2006 zvolen německou kritikou v anketě časopisu Theater heute dramatikem roku. Režie se ujala Katharina Schmittová, která je i autorkou scény. Z původně zhruba tříhodinového textu vytvořila 75minutovou inscenaci odehrávající se na minimalistické scéně tvořené vyvýšeným stupínkem s posuvnými deskami v pozadí.
Klausův text pohrávající si s identitou sestává z replik, v nichž promluva jedné osoby často plynule přechází ve věty druhé postavy a slova zní jako hudba. Klade enormní nároky na herce, jak Klaus přiznal, mnoho herců a hereček se při pohledu do scénáře zalekne a roli odmítne. Všichni představitelé pražské inscenace - Ivana Uhlířová, Daniela Kolářová a Marian Roden - se shodli na zvláštním rytmu slov, Marian Roden, který měl na celou přípravu 21 dnů, poukázal na logický smysl textu a zvláštní pouto, který mezi postavami na jevišti vzniká.
Ve scénářích Händla Klause téměř chybí scénické připomínky, autor je podle svých slov zvědavý, co daný režisér z textu vytvoří. Pražskou inscenaci označil za velmi soustředěnou na text a samotné postavy, na rozdíl například od mnichovské inscenace plné hudby nebo „žhavé“ španělské inscenace. Katharina Schmittová do inscenace vybírala pasáže, ve kterých postavy vyjadřují své vzájemné vztahy, vynechala - k potěšení Daniely Kolářové - například dlouhý monolog o fotosyntéze.
Mladý dramatik při psaní textu čerpá ze své herecké zkušenosti, postavy „vidí a slyší“. Vždy vychází z určitého konfliktu mezi postavami. Předem nekoncipuje, nechává postavám volnost a rád se nechá překvapit jejich vývojem. „Sbírání a konzervování vyjadřuje strach ze smrti,“ říká k charakteristickému motivu svých her. Pasážemi s exaktní, vědeckou řečí pak zase často vyjadřuje jediné okamžiky, kdy jeho postavy mluví pravdu.
