Na výsledky letošního Českého lva se lze dívat jako na vítězství Davida nad Goliášem. Historické drama Toman s velkým dějinotvorným námětem získalo třináct nominací a tím se postavilo do pozice očekávaného vítěze. Sošky mu nakonec vyfoukly jiné snímky.
Komentář: Na letošních Českých lvech zvítězil uspokojivý kompromis
Filmem roku se stal mnohem nenápadnější titul než Toman, totiž road movie Všechno bude. Mezi kritiky se zároveň vynořily pochybnosti nad tím, zda neměl Goliáše Tomana porazit raději jiný z Davidů české kinematografie loňského roku – kupříkladu ambiciózní body horor Domestik, vkusné historické drama Jan Palach nebo artový dokument Nic jako dřív.
Z dlouhodobého pohledu na díla, která na Lvech vyhrávají, se ovšem v sobotu v pražském Rudolfinu velké překvapení nekonalo. V kategorii Nejlepší film se víceméně pravidelně střídají výpravné projekty z nedávné národní historie (Masaryk, Hořící keř, Pouta), komorní dramata či dramedie se sociálním přesahem (Bába z ledu, Kobry a užovky, Poupata) a sem tam se poštěstí okrajovému artovému projektu (Cesta ven).
Všechno bude Olma Omerzua spadá spíš do kategorie dramedií (tedy komediálních dramat – pozn. red.), ale trochu se přimyká i k artu. Omerzu obecně patří do skupiny mladších režisérů, kteří se orientují spíše na mezinárodní publikum milovníků filmového umění soustředěné kolem prestižních festivalů jako Cannes, Berlinale nebo i Karlovy Vary. Jejich snímky bývají úspěšné už tím, že se na takové festivaly vůbec dostanou, jako se to povedlo Omerzovi s Rodinným filmem, duu Kazda & Weinreb s Já, Olga Hepnarová nebo Václavu Kadrnkovi s Křižáčkem, který loni zvítězil v Karlových Varech.
České lvy tato díla víceméně ignorují; přednost dlouhodobě dávají filmům, které mají důležité téma, ale zároveň jsou divácky vstřícné a v podstatě mainstreamové. To, že Akademie letos ignorovala Domestika Adama Sedláka, by nás proto nemělo překvapovat.
Podobně se to má s dokumenty. Český lev se drží představy, která by se dala shrnout slovy „dokumentární film není film“; dokumenty mají svou vlastní kategorii, ale nikdy se nestane, že by z ní vystoupily. Kameramani, střihači a zvukaři pracující na dokumentech se předem mohou rozloučit s tím, že by mohli získat od akademie profesní ocenění v příslušných kategoriích. A to přesto, že žádný jiný letošní český snímek tak rafinovaně a působivě nepracoval s kamerou jako dokument Nic jako dřív.
Nic jako dřív (2017, režie: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská)
Letošní vítězství Olma Omerzua nutně neznamená, že by se na tomhle postoji něco změnilo. Na rozdíl od Rodinného filmu je Všechno bude mnohem méně artový projekt. Omerzu se tu přiblížil klasickým žánrovým dramatům o dospívání. Příběh dvojice kluků, kteří v ukradeném autě cestují po republice, až po různých peripetiích jeden z nich padne do rukou policie, má charismatické dětské protagonisty, dramatické situace, nadhled i snové fantazijní scény. Zároveň se tváří jako artová umělecká výpověď – nemá silný katarzní konec a zatěžuje časoprostor děje symboly (mouchy na policejní stanici).
Ve finále kvůli tomu působí poněkud rozháraně – jako film, který chce zabít dvě mouchy jednou ranou, ale obě mu na poslední chvíli uletí. Není to špatný snímek, nicméně vyznívá jako kompromis mainstreamu a artu, který nakonec neprospívá ani jedné straně. Možná právě proto byl nejpřijatelnější pro porotu Českého lva. Není to žádné snobské umčo ani podbízivá divácká podívaná, ale zároveň, v uměřené míře, tak trochu obojí.
