Novinářka a spisovatelka Eda Kriseová pokřtila druhé vydání svého románu Kočičí životy. Příběh o jednom z prvních volyňských Čechů Janu Sládkovi a jeho rodině se v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině stal znovu aktuálním.
Kočičí životy vyšly poprvé v devadesátých letech. Podle Martina Vopěnky z nakladatelství Práh, které knihu Edy Kriseové nyní znovu vydalo, byl zájem Čechů tehdy upřen na Západ a na dění na Východě neměli příliš myšlenky.
„Knihám, které berou do hry velké dějiny událostí, často hrozí, že zestárnou spolu s nimi. Kočičí životy zkouškou času prošly i proto, že je dějiny svým způsobem dohnaly. Identita menšin, velmocenské ambice, exodus, nové začátky, může být něco současnějšího?“ okomentoval druhé vydání Kočičích životů český autor Aleš Palán.
Kriseová v knize sleduje osudy Jana Sládka, který opustí selské stavení, původně s úmyslem jít za lepším do Ameriky, ale nakonec se odstěhuje s rodinou na Volyň. V Křemenci peče chleba pod vládou Ukrajiny, Ruska, Polska i Německa.
Založil tak tragický osud několika generací. O době zabírající bezmála devadesát let vypráví román očima žen, které přísluší k jedné z prvních generací volyňských Čechů. „Především je to kniha o dějinách Evropy, které jsou demonstrované na osudu jedné rodiny,“ podotýká autorka.
Kriseová: Ukrajinský národ obdivuju
Podle dokumentaristky Olgy Sommerová nahlíží Kriseová „psychologicky a jasnozřivě“ soukromá dramata tří generací a jejich vzdorování osudu. Další z účastníků křtu, expremiér a někdejší předseda Senátu Petr Pithart, uvedl, že jedním z motivů Kočičích životů je i deziluze „Volyňáků“, kterou prožívali po návratu do Čech, ačkoliv zemi předtím vnímali jako „ztracenou zemi zaslíbenou“.
Další rozměr knize dodal aktuální konflikt, jemuž je Ukrajina vystavena. „Putin paradoxně založil ukrajinský národ a ukázal ho celému světu. Skutečně ukrajinský národ obdivuju, protože když si představím, co všechno už zkusili. Možná jsou proto tak dobří, že mají odvahu a vytrvalost už v genech. Myslím, že naše sympatie pro Ukrajince jsou tak velké, protože jsme to zažili taky,“ říká Eda Kriseová.
Za normalizace nesměla publikovat, její texty vycházely v samizdatu. Dobrovolně pracovala v psychiatrické léčebně, jak říká, za mřížemi byl život „normálnější“, svobodnější a pravdivější než venku. Po sametové revoluci pracovala pro prezidenta a někdejšího disidenta Václava Havla.
Do Volyně odešli Češi v devatenáctém století
Osudy volyňských Čechů, ústřední téma Kočičích životů Kriseové, mají kořeny v sedmdesátých letech devatenáctého století. Etničtí Češi se v té době poprvé hromadně přesídlili do tehdejší carské Volyňské gubernie v Rusku na pozvání cara Alexandra II., a to především kvůli nízkým cenám půdy i výhodám jako dočasné zproštění vojenské povinnosti a daňové úlevy.
Historické území Volyňské gubernie bylo podle webu historického projektu Volyňáci.cz velké zhruba jako současná Česká republika. K roku 1925 v oblasti Volyně žilo zhruba třicet čtyři tisíc lidí české národnosti. Mnohé z tamních vesnic dodnes nesou česká jména.
Především druhá světová válka na volyňské Čechy dopadla tvrdě. Jednou z nejhorších událostí bylo vypálení obce Český Malín německými nacisty. Především do míst, která byli nuceni opustit sudetští Němci, byly po druhé světové válce repatriovány desítky tisíc volyňských Čechů. Tisíce lidí nicméně na území dnešní západní Ukrajiny zůstaly.
