Praha - Co se děje v hlavě i duši člověka postiženého schizofrenií, se snaží ukázat dokumentární snímek Otázky pana Lásky režisérky Dagmar Smržové. Unikátní portrét upozorňující na relativitu hranic mezi zdravými a nemocnými, neobvyklé formy lásky a potřebu tolerance vůči lidským jinakostem, je zpracován velmi citlivě a poučeně. Snímku nechybí filmařské řemeslo, profesionalita, ale navíc obsahuje i nadhled a humor, který ve filmech s podobnou tematikou převážně chybí. Do tuzemských kin film uvedla společnost CinemArt 14. března.
„Jsem fatalistka a tvrdím, že náhody neexistují, objevit pana Lásku jsem tedy měla. Našla jsem ho díky jeho originálním webovým stránkám. Protože celá jeho rodina je zvyklá, s ohledem na rodinnou anamnézu, žít mezi bludy a halucinacemi, když jsem se tam objevila, měli zřejmě pocit, že i já jsem nějaký takový přelud. A tak poměrně dlouho trvalo, než přijali fakt, že je to realita a že skutečně vznikne dokumentární film. Myslím si, že to byla stejná práce jako s kýmkoli jiným. Bylo třeba přesvědčit Jiřího Lásku, že mu nechci ublížit, že naopak mám cíl ukázat, co nemoc obnáší, zveřejnit, že i nemocný člověk, schizofrenik, může mít talent,“ přiblížila projekt režisérka Dagmar Smržová v pořadu ČT24 Události, komentáře.
Třicetiletý Jiří Láska, jenž žije v podhorské vsi Batňovice poblíž Trutnova, se od většiny pacientů psychiatrických léčeben zásadně odlišuje. Pomocí moderních technologií komunikuje s okolím, pečuje o své nejbližší a pozoruhodně uvažuje o smyslu života i o své klopotné existenci. Kronika, snímaná během jednoho roku, líčí jeho soužití se stařičkou babičkou i s nemocnou matkou. Poukazuje na malicherné sváry v Jiřího sousedství i velký význam víry pro postiženou rodinu.
„Myslím si, že obecně máme tendenci tuto nemoc sentimentalizovat a nad pacienty plakat, ale oni si to nepřejí. Mají touhu být kamarádští a veselí. Jiří Láska by se dal označit za jakéhosi zástupce takového přístupu. Je to člověk, který na svou nemoc nahlíží s nadhledem, dovede se zasmát sám sobě i svému okolí a ještě k tomu dokáže o tom natočit reportáže, které lidi baví,“ odhalila motivaci ke vzniku filmu režisérka.
Dagmar Smržová o člověku postiženém vážnou chorobou natočila už svůj absolventský snímek FAMU Čas na člověka. Vedle dokumentárních filmů často realizovaných ve společnosti Febio natočila několik videoklipů s tematikou vážné hudby nebo televizní magazín pro seniory Barvy života. Ve filmu Nejtěžší volba vypráví o ženách, které musely rozhodovat o životě a smrti svých postižených dětí. V celovečerním dokumentu Zachraňte Edwardse z roku 2010 sběrnou metodou sledovala osud mladých manželů, kteří se navzdory lékařským doporučením rozhodli přivést na svět handicapované dítě.
„Natáčet příběhy lidí s vážným postižením či jejich rodiny je velmi náročné, ale také tím získáváte nové přátele, protože ti lidé jsou kvalitní, když už dokázali přestát takovou zátěž. Pochopitelně že to přináší i poměrně vysoké riziko závislosti nemocného člověka na nás. Mnohdy je totiž dokumentarista prvním člověkem, který je skutečně do detailu vyslechl. Je potřeba se vším nakládat velice citlivě. Snažím se i nadále s těmi lidmi stýkat a nevypadnout z jejich života,“ uzavřela rozhovor Dagmar Smržová.
