„Mohu proměňovat jenom sám sebe,“ říká Karel Malich. Jistě, ale cestu k proměně může ukázat i druhým. Svérázný tvůrce představil své životní dílo v Jízdárně Pražského hradu. Neobyčejně krásná expozice ukazuje, že dynamická skutečnost opatruje tajemství a vidět znamená učit se vidět. Výstava trvá do 8. května. Ještě jedno pivo, prosím.
Karel Malich se narodil roku 1924 v domě u potoka ve Starých Holicích; jeho básnivá knížka Od tenkrát do teď tenkrát však začíná příznačně až opuštěním rodného domu, vyjitím do otevřené krajiny, ke světlu a zřetelnosti: „Jo, a tak bylo možný z toho domu, co jsem se narodil, projít nejdřív předsíň s provoněnou almarou na koření, projít deštěm slunečních paprsků, přijít na práh, překročit a potom se to všechno zezřetelnilo. Čas, materiál, barva, světlo,“ vzpomíná Malich.
Malich kráčí krajinou a diví se a dávný údiv je stále znovu prožívanou inspirací. „Nad naší zahradou, pod těma kopcema vede trať. Byly tam holý koleje, který se v létě rozpálily, a nad nimi se chvělo světlo. Kopec odtržený od krajiny,“ vypráví Malich v rozhovoru s básníkem Miloslavem Topinkou, který je obsažen v Topinkově knize Hadí kámen. Malichův přítel Topinka se po celý život urputně snaží ohledávat hraniční zkušenosti člověka, které mohou proměnit celé jeho vnímání. Kamenecký kopec Malichova mládí je jednou z takových základních zkušeností. Kopec jako cesta k nebi, který se však odervává od země a vyjevuje trhlinu ve skutečnosti, uvnitř i vně se chvěje světlo. Rozrýhnutí prázdna.
„Věděl jsem, že tam něco je, ale že to nemůžu vidět“
Člověk, jenž chce vidět, musí projít takovou trhlinou, proměnou vnímání. Malich začínal tvořit v padesátých letech zachycováním krajiny, vyrovnával se s modernou a postupně přecházel k abstrakci, nikoliv pouze k té geometrické, nýbrž spíše ke znázornění energie, vztahů, vnitřního pohybu. „Člověk potřebuje o něco zavadit, co ho probudí,“ říká Malich. Zavadit může o i vlastní tělo, o vlastní pohled, třeba při čekání na pivo. Revolucí v Malichově prožívání světa se stal objev, který zachytil v drátěné plastice Ještě jedno pivo? z roku 1976, kde poprvé využil drátu, aby zaklenul prostor a naznačil vztahy mezi bytostí a skutečností, ve kterých se sice všichni nacházíme, ale které málokdo zakouší vědomě.
Malich ten okamžik v knize Přišedší odjinud popisuje takto: „Přišel jsem na to v hospodě, kreslil jsem a všiml si, že nevidím celé tělo, ale jen část rukou, hrudní koš, kolena, a přemýšlel jsem, jak je možné odhadnout, jak daleko od kolenou krk je a podobně. Vnímal jsem, co jsem já, co vidím pod jakým úhlem, a na to, co jsem ze svého místa vidět nemohl, jsem použil dráty, abych vyjádřil, že to nebylo hmotné. Věděl jsem, že tam něco je, ale že to nemůžu vidět. Když jsem se podíval, abych zjistil, co tam je, zmizely mi kolena a celé tělo, dělo se to při každém ohlédnutí. Prozkoumal jsem všechno až k nejmenším drobnostem a uvědomil si, že najednou vidím části všeho.“
Vystavené zavěšené drátěné plastiky, reliéfy, objekty a pastely vyjevují právě toto nové vidění. Tak jako v pohledu dovnitř se rozpouští tělo, mohou se rozpustit i vnější předměty: kopec v horkém létě, les zalívaný světlem, poutníci měnící se v chuchvalce energií. Na co nás upomínají? Na vlasy, zakroucené chloupky pohlaví usídlené v křivkách klínu, ulity ušního boltce, vodní řasy v proudu, brouky zlatohlávky, zákruty pěšin a rozcestí, na zkroucené větve stromů oproti klenutému nebi, na plující mraky.
Kde končí pozorovatel a začíná pozorované?
Působivost expozice z velký míry dotváří vynikající architektura instalace. Kurátorský tým tvoří galerista Zdeněk Sklenář, historik umění Tomáš Vlček a především architekt Federico Díaz, Malichův vlastní žák z AVU. Prostor Jízdárny je ordinován jako cesta ze tmy do světla, barva koberce se mění od černé přes odstíny šedé až k jasné bílé, postupně se odtemňují okna a místnost se prozařuje denním světlem. Prostor vytváří dojem chrámu směřujícího k oltáři anebo potemnělé ulice, která se rozjasňuje jitřním světlem.
V živém prostoru jsou zavěšeny drátěné objekty, které spolu komunikují, překrývají se a nutí diváka neustále reflektovat vlastní pozici. Pohyb přeplněnou expozicí může budit až úzkost, která však nejsou chybou, ale poukazem k ohlédnutí, proměně postoje. Na terase Jízdárny jsou pak vystaveny kresby a pastely, které oslňují jasnými barvami: květy, odlesky, potoky, nebe. Diváka zde doprovází audio záznam čtení z již zmíněné knížky Od tenkrát do teď tenkrát, ve které se Malich projevil také jako svébytný mistr slova, básník, jehož řeč je přesná, hutná či vzdušná podle námětu a potřeby.
Necháváme výstavu působit a zjišťujeme, že otázkou již není CO, nýbrž JAK vnímat. Skrze hudbu bychom mohli Malicha snad lépe pochopit odkazem na experimenty, které prováděl slavný John Cage: nejde totiž jenom o to, poslouchat pečlivě na koncertech, musíme se naučit znovu slyšet. Vnímat veškerý zvuk, která nás obklopuje a přichází zvenku i zevnitř! Tekoucí voda, skřípání dveří, kručení břicha, to vše upomíná na realitu a může nás o ní poučit. Malichův přínos ve výtvarném umění bývá srovnáván s vlivem Františka Kupky. Samotný Kupka však byl pro Malicha až příliš intelektuálním a jeho vlastní místo se nachází spíše v blízkosti neméně pozoruhodných hledačů jiné citlivosti, kteří cítí palčivost trhliny - mimo jiné jistě vedle Josefa Šímy nebo Adrieny Šimotové.
Malich ohledává otázky, které před sebe klade i fyzika či filozofie: Co je prapodstatou? Co tvoří jednotu světa? Kde končí pozorovatel a začíná pozorované? Sám Malich však přiznává, že díla fyziků a filozofů mu můžou pomoci jenom coby inspirace. Jeho vlastní způsob hledání je jiný, konkrétní, on využívá barvu, drát a hlavně sebe sama. I proto jsou odpovědi získané umělcem na první pohled sice sdělnější než odpovědi teoretiků, jenže nakonec nemůžou být než výzvou k vlastnímu hledání: „Mohu proměňovat jenom sám sebe.“
Lidsko-kosmická soulož
Taková proměna vnímání samozřejmě působí určité společenské vyčlenění. Malich přiznává hrůzu z lidí, se kterými se nedokáže bavit, protože oni nechtějí vidět, nýbrž jen něco získat, urvat, jsou příliš „vychcaní“ a nevěří v to, co získat ani urvat nelze. To souvisí s i ohromnou přecitlivělostí, Malichovi se lidé někdy ukazují jako věžovité toky energie a jejich přítomnost je často náročná, rušivá, bolestivá. I proto tvůrce uniká do přírody, ke krajině a živlům.
A zde nakonec nalézá poslední tajemství člověka, lásku a ženu. Klíčovým dílem a vrcholem výstavy, což je zdůrazněno i architektonickým členěním expozice, je drátěná instalace Lidsko-kosmická soulož z roku 1988, která uhrančivým způsobem promlouvá o lidské situaci. Nejedná se o žádnou ezoteriku, vždyť lidsko-kosmickou souloží může být každý vjem člověka, dotyk, pohled do nebe a samozřejmě erotický zážitek, soulož vedená nejen chtíčem, ale především intenzívní pozorností. Hranice těla se rozpouštějí, zhmotňují se linie a vlny vzrušení. Žena se v nejhlubším svém bodě proměňuje výronem ve světlo.
Zkušenost erotické lásky, jež snad nejvíce ze všech lidských prožitků překračuje rozdíl mezi tělesným a duševním, nás přivádí k porozumění světlu i tmě, které se dynamicky prolínají a mohou být podobně hebké i kruté. „Já si stejně myslím, že nakonec je to pořád to tajemství tý ženský, všecko,“ říká nakonec Topinkovi narovinu Karel Malich.
Další informace hledejte na webu výstavy Karel Malich/ Jízdárna Pražského hradu / 1. února až 8. května / otevřeno denně od 10 do 18 hodin
