Označení „pražská kavárna“ někdy prostě znamená jen pražská kavárna. V případě názvu publikace Evy Bendové tomu tak je. Provede čtenáře po minulosti i současnosti kavárenských podniků v hlavním městě, kde se nad kávou probírala politika, dějiny i kultura.
Kavárenská tradice je v českých zemích stará více než tři sta let, vůbec první kavárna vznikla na počátku osmnáctého století v Brně. V Praze k nejstarším a dosud fungujícím podnikům patří kavárna Slavia. Vznikla před 135 lety, za jejími okny po Národní třídě prošel pohřební průvod T. G. Masaryka i počátek sametové revoluce.
Jako své umělecké centrum ji využívaly generace spisovatelů, výtvarníků nebo herců. Chodil sem například básník Jaroslav Seifert, surrealistická umělkyně Toyen či Václav Havel. Ten tu v padesátých letech poznal svoji první ženu Olgu, v devadesátých letech, už jako český prezident, sem na kávu pozval první dámu Spojených států Hillary Clintonovou.
Zajímavou historii má i kavárna v Obecním domě. Když ji v roce 1911 otevřeli, náležela k největším ve městě. Původní secesní podobu si dochovala dodnes, ale zatímco teď do ní chodí nejčastěji turisté, před sto lety se tu setkávala česká a německá bohéma.
Chodil sem třeba spisovatel Franz Kafka, kavárnu si ovšem oblíbili především výtvarníci. „Byly zde pravidelné schůzky uměleckého sdružení Sursum s Janem Zrzavým a Josefem Váchalem v čele a po vyhlášení republiky v roce 1919 se zde setkávali Tvrdošíjní,“ upřesnila autorka publikace Eva Bendová.
Jediná na světě
Historicky první a jediná kubistická kavárna na světě se nachází v Domě U Černé Matky Boží. Otevřena byla v roce 1912, od té doby se příliš nezměnila. „Vznikla podle návrhu Josefa Gočára, byla součástí obchodního domu,“ doplnila Bendová.
Ve třicátých letech ke známým podnikům patřila funkcionalistická kavárna Juliš na Václavském náměstí. „Rádi ji navštěvovali architekti kolem Jaroslava Fragnera, bydlel tu ale i Oskar Kokoschka,“ připomněla autorka knihy. „Když byl v Praze v exilu, jeho bydlištěm byl hotel Juliš a z jeho kavárny vyřizoval korespondenci.“
O půl století dříve měli kavárny v okolí Václavského náměstí v oblibě obrozenci jako František Palacký nebo František Ladislav Rieger. Čeští vlastenci se také scházeli v polovině devatenáctého století v první pražské velkokavárně naproti Masarykovu nádraží. Ta je jedním z už neexistujících podniků, které kniha připomíná. „Chodil sem třeba Karel Havlíček Borovský, bydlel v patře nad kavárnou,“ zmínila tehdejšího častého hosta Bendová.
Dobré kavárenské časy
Zlatá éra, kterou kavárny zažily za první republiky, podle ní skončila s nástupem totality. „Neměla ráda kavárenský život, protože ten je časově neukotvený, je vhodný pro tvůrčí profese, pro něž kavárny fungovaly jako studovny nebo pracoviště, totalitní doba ale potřebovala pracovní dobu kontrolovat,“ vysvětluje Bendová. Dobré kavárenské časy se ale zase vrací, domnívá se.
Do svého průvodce zařadila 68 zaniklých i současných kaváren, více než sto podle ní zajímavých pražských podniků pak vyznačila na mapě, která je součástí knihy.
