Praha – Do Prahy přijel na pozvání Festivalu spisovatelů držitel Pulitzerovy ceny, spisovatel Junot Díaz. Deník New York Times ho řadí mezi dvacet nejlepších autorů současnosti. Díazův román Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda je psaný jazykem hispánských imigrantů. Protagonisty představuje rodina, která z Dominikánské republiky uprchla před režimem Rafaela Truhiji Moliny a jejíž syn se v Americe stal outsiderem až donkichotského typu. Festival spisovatelů se letos zaměřil na ožehavá témata s podtitulem Někdo to rád horké.
Junot Díaz to má také rád horké
Spisovatel Junot Díaz získal v roce 2008 hned za svůj první román Pulitzerovu cenu. Více než příběhem dospívajícího chlapce se v něm však zabývá kontrastem mezi liberální Amerikou dneška a machistickou společností Dominikánské republiky. „Moje kniha je jednak o velkém, tlustém chlapci, co hledá přítelkyni, ale také o celé jeho rodině. O velké, šílené rodině, která je posedlá hledáním domova. Z dalšího úhlu pohledu je to ale také příběh o důsledcích, jaké má na lidi život v diktatuře. Co lidem a s lidmi dělá vláda diktátora, zvlášť když trvá tak dlouhou dobu jako Molinův režim,“ říká Díaz.
Junot Díaz (*1968)
- Narodil se poblíž Santo Dominga v Dominikánské republice
- Člen mnoha občanských organizací
- Bojuje za práva přistěhovalců
- Žije v Cambridge v Massachusetts
O obyvatelích Dominikánské republiky mají podle jeho názoru ostatní lidé úplně jinou představu. Karibik evokuje hodně slunce, hodně zábavy, sexy postavy. „Ale pravda je, že jednatřicet let tam donášeli jeden na druhého. Takže když tam teď přijedete, budou se na vás sice usmívat a tančit s vámi, ale zároveň si budou dávat velký pozor, co říkají. Je padesát let po konci diktatury a lidé se pořád skrývají jeden před druhým,“ poukazuje.
Literatura jako cesta k sebepoznání
Kritika často Junota Díaze srovnává s Gabrielem Garcíou Marquézem, především s jeho románem Sto roků samoty. Podle Díaze ale toto srovnání nesedí. „To je skoro takové, jako kdyby mi někdo řekl, že jsem velmi krásná černoška. Sice jsme s Garcíou Marquézem oba z Latinské Ameriky, ale to je asi tak všechno,“ myslí si Díaz, jenž si vedle Marquéze připadá jako začátečník vzhledem k tomu, že napsal pouze dvě knihy, zatímco Marquéz jich má na kontě dvacet.
„Kromě toho, že jsem chtěl vidět Prahu, jsem se hlavně chtěl setkat se zdejšími čtenáři. A takové setkání je pak velkou motivací k tomu, že se vrátíte do svého pokoje, kde jako spisovatel trávíte 90 procent času, a pustíte se znova do psaní.“
A jaká je role umění v lidském životě? Podle Díaze představuje místo, kde můžeme uprostřed našeho neuvěřitelně uspěchaného světa potkat sami sebe. „V soukromí stránek knihy potkáváte člověka, kterým skutečně jste. Skrze literaturu poznáváme sami sebe tak, jak nás smí vidět jen velmi malé množství ostatních. A tohle přesně chci lidem zprostředkovat. Cítím se jako majitel klubu, který zve na párty, kde se lidé navzájem potkávají a tančí spolu takoví, jací jsou. Možná se to může někomu zdát jako zaměstnání málo, ale pro mě to bohatě stačí,“ dodává.