Karlovy Vary – Dokumentarista Karel Vachek slaví letos sedmdesáté narozeniny a karlovarský festival připravil retrospektivu jeho filmů. Promítání zahrnuje sedm snímků, včetně zatím posledního Záviše, knížete pornofolku, a je první kompletní retrospektivou Vachkovy tvorby na českých festivalech. „Festival plný zábavy je sranda, lidé na ulici jsou zajímavější než většina filmů,“ uvedl ve Varech Vachek, který se účastnil dnešní první projekce.
„Znovu zkoušíte, jestli se za něco z toho, co jste udělal, nestydíte, jestli to do té řady patří a jestli ta řada má nějaký vývoj. Když si dám své věci za sebe, je to pro mě další pohled. To je ta inspirace, jestli šutr, do kterého tesáte, jste někde nezkazil. A doufám, že části, které jsem neudělal, jsou ještě za obzorem,“ přivítal Vachek retrospektivu své tvorby.
Letos sedmdesátiletý tvůrce vystudoval FAMU a už absolventským filmem Moravská Hellas (1963) se k publiku dostával kvůli své nonkonformnosti obtížně. Snímek získal tehdy dvě hlavní ceny v Oberhausenu a Čestné uznání ve Varech, než ho zakázal tehdejší prezident Antonín Novotný.
V roce 1968 natočil snímek Spřízněni volbou portrétující účastníky Pražského jara a k filmu se vrátil až po revoluci v roce 1989. O rok později získal v Berlíně prestižní ocenění Berlinale Kamera. Jeho stěžejním dílem tohoto období byla tetralogie Malý kapitalista, v níž se věnoval nově se formující společnosti ve svobodném Československu.
Jeho nejnovější film má název Tmář a jeho rod, což je prý parafráze Klicperovy hry Lhář a jeho rod. Natáčel se v několika evropských zemích i v Japonsku a v USA, premiéru bude mít na podzim. Hovořit o svém posledním snímku bude Vachek ale už tento pátek ve Varech na Master Class, kde také promítne ukázky.
Vachek působí také jako pedagog, i když sám prohlašuje, že žádné žáky nemá. Jeho styl je rozpoznatelný i v tvorbě dokumentaristů mladší generace, které učil, například Filipa Remundy, Víta Klusáka nebo Martina Marečka. Vachkovy filmy prosluly nejen svéráznou režisérskou metodou, ale i mnohahodinovou délkou.
Nemá prý ale rád, když někdo mluví v souvislosti s ním o stylu. „Nejde o styl, ale o nové možnosti filmu, které jsem využil. Vrstvím různé příběhy na sebe. Karl Kraus nebo John Dos Passos, špičky literatury 20. století, dělali totéž. Proměny mého jména na charakteristiku něčeho jako styl strašně nenávidím. Protože je to hnusný, jmenuju se Vachek, ne vachkovština, to bych se mohl jmenovat i chovanština,“ vzkázal.
Vždycky říkám…
… studentům, že když jim něco jde, aby se nedivili, že to nedělají oni. Musíte být maximálně vzdělaný, racionální, všechno, co přísluší reálnému světu, musíte mít názory, co mají nějaký cíl, ale na druhou stranu, když se vám začne dařit, jsou tam přesahy, o nichž se dozvídáte až z natočeného materiálu. Vidíte neuvěřitelné propojení světa, hloubku, ze které přicházejí nápady, o nichž před natáčením ani nevíte, lidi, kteří se vynořují, aniž byste je chtěl a i když jste myslel na jiné. To je pro mě zázračný svět. Nemusíte mít žádné rituály, nemusíte mít žádnou relikvii, co musíte, je chtít být v pořádku ve vztahu k tomu nejhlubšímu. A to se dá dělat i při mytí nádobí.
