Za komunistického režimu bylo uvězněno z politických důvodů více než dvě stě tisíc lidí. Počet jejich příbuzných, kteří se museli potýkat s důsledky a vyrovnat s vězněním svého blízkého, ale nikdo přesně nevyčíslil. Lubomír Vejražka se rozhodl příběhy rodin zpracovat už ve druhé knize - Jizvy zůstávají.
Nová publikace navazuje na titul Nezhojené rány národa, v níž se Lubomír Vejražka věnoval také odsouzeným z politických důvodů a jejich rodinám. I v novince popisuje, jakým způsobem takový zásah proměnil vztahy v rodině i její členy, mnohdy natrvalo. Tentokrát se ale více zaměřil na to, jak těžkou situaci prožívaly děti.
Zdokumentoval deset osudů. Všechny zaznamenané vzpomínky ale nakonec na přání pamětníků neuveřejnil. „Vymínili si, že některé pasáže nepoužiju, protože byly příliš osobní a citlivé,“ uvedl spisovatel. Hrdinové jeho knihy zažili odloučení od rodičů, vyhazovy ze škol, nucené stěhování, šikanu i ponižování.
„Dali nám chlapa, aby nás hlídal,“ vzpomíná například Anna Podpěrová, jejího otce zavřeli na pět let a ona žila na zabaveném statku společně se čtyřmi dalšími sourozenci a devadesátiletou babičkou. „V úkoláku - na vlastní oči jsem ho viděla - psal, že má ten den odpracováno 25 hodin, protože 24 hodin hlídal ty - jak on nás nazval - parchanty a hodinu krmil tu svini. Ono se to takhle říká s úsměvem, ale bylo to velice tvrdé,“ nerada se k tehdejším událostem vrací.
„Překvapilo mě, do jaké hloubky to ty děti zasáhlo. Dneska jsou to sedmdesátníci, osmdesátníci a někteří si z nich si tu ránu otevřenou s sebou nesou dodneška,“ upozorňuje Lubomír Vejražka.
Nezhojené křivdy daly i název knize - Jizvy zůstávají. „Můj otec se nikdy nechtěl mstít, ani když se vrátil. Ale zůstane to, že život by se byl ubíral úplně jinak, kdybychom měli tu možnost. Oni nás okradli o mládí, o dětství,“ nepochybuje Anna Podpěrová. Nic na tom nezmění ani to, že na kdysi zabavených pozemcích dnes rodina opět hospodaří.
Ukázka z knihy
/zdroj: nakladatelství Baset/
1. Ten den
Ten den; dcera Ten den Jitce začal normálně jako posledních pár let. Probudila se. Všední den. Škola před ní. Všechno se odehraje jako jindy – však také jak jinak? Že by se stala ta jedna konkrétní událost, na kterou roky čekala? Na niž dříve docela dost myslela? Těžko… Proč? Proč by právě dnes? Vždyť podle řeči úřední má přijít až za pět let. Taková doba ještě před ní! Jak dohlédnout v necelých dvanácti letech do tak dalekého budoucna? Ten vzdálený horizont pro Jitku vlastně neexistuje.
Snídaně. Děda a babička ještě spí? Nebo už je děda venku? To zjistí za chvíli. V bytě jsou průchozí místnosti, nikde není soukromí. Zatím sedí u snídaně sama s mámou. Máma. Máma! Jistota v Jitčině životě. Ještě větší než babička s dědou. A že ti dva jsou fantastičtí! Máma. Jako vždy s úsměvem. Neztratila ho snad nikdy v životě. Nikdy. Tedy krom oné doby před dlouhými léty. Tenkrát byla strašně, strašně, strašně smutná a plakávala po nocích. Potají, aby Jitka neviděla. Ale Jitka viděla, slyšela, ač jí bylo teprve čtyři pět let. A pak jí bylo pět a půl, šest. Máma stále smutná, ale už méně. Už se i usmála. Smích? Ano. Smích. Často opravdový a upřímný. Jen se do něj občas přimíchala křečovitost. Povinnost. Snaha stavět se navenek šťastnou. Maska. Takový úsměv-neúsměv. To když z máminy duše prokvetl smutek, který tam stále sídlil. Ústa se smějí, v očích však příměs zahloubání, únavy. To však malá Jitka tehdy vidět nemohla, to jí došlo později.
Máma, ach máma… Co vše spolu prožily! Bez táty.
To po něm ten její smutek.
To na něj Jitka čekala tak dlouho, až trochu pozapomněla, že čeká. Pozapomněla, když stále nešel a nešel, když se jí ze života v jejích čtyřech a půl letech v roce 1949 vinou komunistů náhle ztratil.
Máma.
O tátovi mluví často, ale už míň než dřív. Samozřejmě, že nezapomíná! Ale i za ní je sedm let a před ní dalších pět! Jedou v tom obě stejně, na mámu ten stav však doléhá víc. Jitka zatím viditelně zasažená příliš není. Jenže… Není to jen zdání? Nepoznamená nakonec Jitku odvlečení táty komunistickou státní bezpečností (StB) celoživotně? „Jituško, jdu do práce. Běž včas do školy.“ Naházet pár učebnic a sešitů do aktovky, nezapomenout na penál, nebo zas bude učitelka hubovat. A honem odejít. „Dobrý den! Dědo!“ stačila ještě Jitka vykřiknout, když na něj narazila ve dveřích pokoje. „Ahoj, Jitko!“ Další jeho slova už nezaslechla. Vpadla do předsíně. Tam se srazila s paní, která bydlela společně se svou vnučkou v tom samém bytě jako máma, děda, babička a Jitka. Strejda Tomáš se nedávno odstěhoval. „Ach, ty rozdělené byty!“ A už byla venku na schodech.
Do školy doběhla ten den jako vždy jen s pár minutami rezervy. Okamžitě uviděla v chodbě vyzdobenou velkou nástěnku. Nelze ji přehlédnout. Blíží se výročí VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku, 7. listopadu 1917, s následným vznikem totalitního státu s absolutní mocí komunistů). Na nástěnku pověsili už před týdnem obrázek křižníku Aurora, symbolu VŘSR. Samozřejmě nezbytný srp, kladivo a pěticípé rudé hvězdy kolem. (Ty hvězdy, srp a kladivo jsou tam vždy, ať je jakékoli výročí.) Nad křižníkem žlutý nápis: „VŘSR – vítězství dělnické třídy nad kapitalismem“ a „SSSR – záruka míru pro dělníky a rolníky celého světa“. A ještě jedna nástěnka. S milicionářem a heslem: „Milice chrání klidný spánek našich dětí!“ Napravo text: „Třídním bojem za mír a spravedlnost“. A něco o tom, jak se děti těší na lampionový průvod. (Večerní průvody s lampiony se zapálenými svíčkami pořádali komunisté každoročně k výročí VŘSR.) Jitku při spatření milicionáře napadlo, stejně jako včera a také před týdnem, kdy milicionáře přišpendlili: „Tak on brání klidný spánek dětí? A ta spravedlnost? Jaká? Kdyby existovala, byl by táta doma. A bydleli bychom v klidu na Vinohradech, a ne v tísni v Nuslích. Máma by měla svou práci a tátovi rodiče by nebydleli kdesi na severu, ale ve svém pražském bytě na Výtoni. A měla bych sourozence a nebyla sama. Děda, legionář z první světové války, by doma nehudral na komunisty a babička by ho nemírnila, aby přede mnou tolik nemluvil. Ale já přece vím, o čem a proč mluví. Jak to řekl děda? ‚Právo není a nebude, dokud neodejdou komunisti pryč.‘ A dodal: ‚Až odtáhnou, zeť bude svobodný.‘ Babička tehdy koukala hodně významně a máma mě prosila, ať se o tom s nikým nebavím.“
I ve škole probíhal ten den obvykle. Jitka byla dobrá žačka. Nějaké zkoušení, písemka, trochu nudy při občanské výchově. Kantor říkal něco o traktorech v SSSR. Prý tam mají díky socialismu nejvíc traktorů na světě a zorali tam jimi úplně všechnu půdu, která zorat lze, a mohou tudíž dávat obilí i nám. Když se tomu Petr z poslední lavice potichu zasmál a šeptem pronesl slovo „zvorali“, učitel se zarazil a něco mu napsal do notýsku pro rodiče. Škola končí. Honem do přeplněné jídelny. Z jídelny domů. Úkoly, poté ven za dětmi, se soumrakem zpět. To aby máma nehubovala.
Blíží se večer. Žádná odchylka v Jitčině životě, žádný vzruch.
Ale pak přišel telegram.
Byl říjen 1956. V ten okamžik se Jitčin život prudce změnil.
