Jen 17 - aneb jak François Ozon učinil z odvážné školačky luxusní prostitutku

Je mladá a krásná. Až potud je to vcelku jasné. Ale je frustrovaná, zvědavá, protestující, traumatizovaná, úchylná nebo snad jenom latentně nadržená a silně schránčlivá? Tohle vám sedmnáctka Isabelle ani uznávaný režisér ženských partů François Ozon na rovinu neřeknou…

A přitom otázka „Proč?“ je tou naprosto základní, která vás bude znepokojovat a dělat vám díru do hlavy. Odnesete si ji z kina spolu s pocitem, že jste viděli něco lehce kontroverzního, ale nikoli brutálně odpudivého, chladně odtažitého i poetického, dramatického a také (navzdory smrti, která se tu mihne) i zvláštním způsobem úsměvného. Jenomže mág ženské duše, režisér a scenárista François Ozon (8 žen, Bazén) není milovníkem triviálních polopatismů a zásadní odpověď, proč se mladičká Isabelle právě takto rozhodla, nechává v podstatě na vás. Osvobodit se můžete jen v případě, že se zbavíte pocitu, že jde o zásadní odpověď a budete výchozí, klíčovou otázku programově ignorovat, ať už se bude tvářit jakkoli naléhavě (což bych ostatně docela doporučoval). Neboť v životě nemáme vždycky po ruce klíč ke všem dveřím, na které narazíme, a ty, jež nelze pohodlně odemknout a za nimiž se skrývá jen matně tušené, mají svoji cenu v tom, že znepokojují, jitří fantazii a zapojují nás do stínově hry příběhu, jenž přestává být fiktivní a začíná být tak trochu i náš. A podobně je tomu i s osobitými filmovými kreacemi Françoise Ozona.

Místem, kde se tenhle Pařížan, který se kdysi chtěl stát hercem, pohybuje nejraději, je tajuplné, vlaze navlhlé a touhami všeho druhu tepající nitro ženské duše. Tady je doma, tady se vyzná, tady je mu dobře. Možná proto, že je to křehké a zároveň neuvěřitelně odolné místo, kde je možné nalézt cokoli. A Ozon je neunavitelný hledač, jenž dokáže i ve zvířené pěně dnů nalézt nejisté stopy jejich křížové cesty.

Třeba otisk prvního milování, které školačka Isabelle zažila o prázdninách, někde na jihu Francie. Oslavila tam tehdy své sedmnácté narozeniny, zjistila, že sex není taková pecka, jak čekala, a tak se po návratu do Paříže rozhodla, že intimně prozkoumá jeho dráždivé hlubiny a zakázaná zákoutí. Průvodci jí byli starší (staří a hodně staří) muži, které za nějakých tři sta až pět set euro pouštěla do svého klína, aniž to její dobře situovaná středostavovská rodina tušila a aniž by bylo jednoznačně zřejmé, co ji k tomu pudí. Střídali se mezi jejíma nohama jako náhodní kolemjdoucí, kteří se na chvíli zastavili na kus řeči (nebo čeho) a vzápětí pak definitivně zmizeli z jejího života. Tak se ze sotva políbené Isabelle stala přes noc luxusní ťápota, a nikdo, kromě zúčastněných, by se o tomhle jejím tajemství nedozvěděl, kdyby bývala neporušila praktické pravidlo jediné noci, nenavázala s jedním ze svých klientů vztah, jenž šel nad rámec sexy byznysu, a na vlastní, dívčí kůži nepoznala, že postel je místo, kde se dá nejen milovat a posléze usínat, ale také zemřít…

Jen 17 - Francie (2013), režie: Francois Ozon
Zdroj: ČT24/H. C. E.

François Ozon, který se ve svých exkurzech do intimních zákoutí ženského světa soustředil do této chvíle především na poněkud starší ročníky, tentokrát zvolil téma na opačné straně generačního pólu. A je to téma, jež může být pro mnohé neakceptovatelné a jeho klíčová figura má pro ně pak podobu odpudivé, zpovykané a divně úchylné postavy, které bylo dopřáno až příliš zneužité svobody. Ne, že by si na takovýto výklad, jenž jeho Jen 17 svrhne do hlubin obecného odsudku a opovržení, Ozon sám vydatně nezadělal. Ale přesto z jeho kontroverzního spektáklu není cítit primární záměr prvoplánově šokovat nebo dokonce primitivně a vulgárně bulvarizovat.

Svět Isabelly rozhodně není čistý, ctnostný a v žádném případě obecně akceptovatelný. Je to svět zkažený a odsouzeníhodný - a vy si budete lámat hlavu, proč se vám taková nejeví i jeho klíčová protagonistka (byť se najdou takoví, kteří všechno smáznou šmahem). A odkud se bere tón, jenž je spíše jemnou, laskavou a chápající reflexí jakéhosi ne zcela pochopitelného, ale svým způsobem vlastně legitimního životního rozhodnutí, s nímž je sice možné hodně hlasitě polemizovat, ale které není možné rozhořčeným mávnutím ruky jen tak odmítnout.

Klíčovou zásluhu na takto chápané interpretaci má navzdory provokativnímu kontextu citlivě napsaný scénář a brilantní režie, jíž není možné podezírat z laciného těžení z tématu, které bude pro leckoho balancovat na hranici soft porna. A také (možná především) se o celkové vyznění přičinil dobře sestavený a bezchybně spolu fungující herecký tým, jemuž dominuje Ozonův objev, skvělá, uvěřitelná a úskalí své netriviální role bravurně zvládající Marine Vacthová. V očích má „dětskou“ zvědavost, na rtech přísliby intuitivní smyslnosti a v dokonalé dívčí figuře potenciál, kterému k prezentaci stačí jen internet a mobil a klienti se (navzdory obecně silně konkurenčnímu prostředí) jen pohrnou. A vy jí budete věřit její rychle nabitou (ne)dospělost, a když na tom trochu zapracujete, skousnete i tenhle její podivný svět, v němž se stále ještě pracně hledá a obtížně nalézá. S výhradami a rozpaky ale nakonec dokážete přijmout tezi, že je to přece její, aktuální svět, který se vám sice nemusí líbit, s nímž nemusíte souhlasit, ale který dokážete respektovat, neboť je východiskem k něčemu dalšímu. Je ovšem pravda, že Ozon vám tuhle interpretaci nijak neulehčuje a je jenom na vás, jak (a zdali vůbec) se k ní dopracujete.

Jako by se tu téměř po půl století vydala nezkušená Marine Vacthová po stopách zralé Catheriny Deneuveové, jež si to kdysi rozdávala s kunčofty jako Belle de jour v nevěstinci a Buñuelově opusu Kráska dne. Jenomže tam, kde španělský kultovní režisér volil surrealistický kontext a Catherine Deneuveová byla symbolem přetvářky své společenské vrstvy, nabízí Ozon pohled spíše realistický a Marine Vacthová je symbolem toho, jak obtížné je vyrovnat se s vlastní (nově objevovanou) identitou v tomto rozkolísaném a podivně (ne)svobodném životě.

Když vás považují za geniálního režiséra ženských partů, žene vás to k tomu říci o těchto krásných, vzrušujících a nevyzpytatelných bytostech něco, čemu bude nasloucháno. François Ozon se o to v příběhu Isabelle nepochybně pokouší. Řekl bych, že je mu o něco snadnější naslouchat, nežli ho zcela pochopit.

JEUNE ET JOLIE/JEN 17 - Francie 2013, 94 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: François Ozon. Kamera: Pascal Marti. Hudba: Phillipe Rombi.

Hrají: Marine Vacthová (Isabelle), Geraldine Pailhasová (Sylvie), Frédéric Pierrot (Patrick), Fantin Ravat (Victor), Johan Leysen (Georges), Charlotte Ramplingová (Alice), Nathalie Richardová (Véronique).

V kinech od 28. listopadu 2013

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřel kytarista a klávesista skupiny The Cure Perry Bamonte

Britská alternativní hudební skupina The Cure v pátek oznámila, že zemřel její kytarista a klávesista Perry Bamonte. Hudebník byl členem kapely od roku 1990. Po krátké nemoci zemřel během vánočních svátků ve věku 65 let.
před 15 hhodinami

Na „něco menšího“ Pú pomyslel před sto lety. Nebyl to ale žádný med

Na Štědrý den roku 1925 se představil dnes jeden z nejslavnějších medvědů na světě. List London Evening News totiž otiskl povídku, kterou britský autor Alan Alexander Milne napsal o hračce svého syna. Hlavní hrdina se jmenoval Medvídek Pú. A i když tisíce dětských čtenářů hloupoučké zvířátko měly a mají rádi, těm nejbližším, včetně autora, přinesla jeho sláva i dost frustrace.
24. 12. 2025

Filmové písničky postupně lidoví, pohádky by se bez hudby neobešly

Česká televize na Štědrý den představí novou pohádku Záhada strašidelného zámku – v hlavních rolích s Oskarem Hesem a Sofií Annou Švehlíkovou. Hudbu k pohádce Ivo Macharáčka, bez níž by se přirozeně neobešla, složil Jan P. Muchow. Mnoho filmových písní z pohádek přitom časem zlidovělo a staly se přirozenou součástí repertoáru jejich interpretů. Mezi nimi třeba Kdepak ty ptáčku hnízdo máš z klasiky Tři oříšky pro Popelku nebo Miluju a maluju z Šíleně smutné princezny.
23. 12. 2025

Pařížský Louvre po krádeži šperků umístil na okna mříže

Pařížské muzeum Louvre nechalo nainstalovat mříže na okna galerie, kudy se dovnitř muzea před dvěma měsíci dostali lupiči, informuje agentura AFP. Při krádeži z 19. října pachatelé odcizili šperky v hodnotě 88 milionů eur (2,1 miliardy korun). Muzeum po loupeži zavádí přísnější bezpečnostní standardy.
23. 12. 2025

Zemřel Vince Zampella. Udával směr moderních videoherních stříleček

Při autonehodě v Kalifornii zemřel Vince Zampella, vývojář, který stál za řadou ikonických videoherních sérií, mimo jiné Call of Duty nebo nejnověji Battlefield. Zemřel ve věku 55 let při nehodě svého Ferrari na dálnici severně od Los Angeles. Úmrtí Zampelly potvrdila společnost Electronic Arts, vlastník herního studia Respawn Entertainment, které Zampella založil.
23. 12. 2025

Anděl Páně už dvacet let baví miliony „nenapravitelných hříšníků“

Od premiéry pohádky Anděl Páně uplynula letos dvě desetiletí. V televizi ji diváci viděli na Štědrý večer o rok později. Dnes už je tento příběh evergreenem vánočního programu, stejně jako pokračování, které vzniklo před dekádou. A tvůrci v čele s režisérem Jiřím Strachem a herci Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem od té doby dostávají otázky, jestli dojde i na Anděla Páně 3.
23. 12. 2025

Zemřel britský hudebník Chris Rea, bylo mu 74 let

Ve věku 74 let v pondělí ráno po krátké nemoci zemřel britský kytarista a zpěvák Chris Rea, sdělil portálu BBC a agentuře PA mluvčí rodiny. Hudebník s charakteristickým chraplavým hlasem se proslavil mimo jiné písněmi The Road to Hell, Julia či Driving Home For Christmas. Svou bluesrockovou tvorbu představil několikrát i v Praze.
22. 12. 2025Aktualizováno22. 12. 2025

KVÍZ: Nejen Pelíšky. Jak dobře znáte vánoční filmovou klasiku?

Ve svátečním programu České televize nemůže chybět ani tuzemská filmová klasika. Například Štědrý večer si už mnozí diváci ani nedovedou představit bez Pelíšků. A i letos pobaví během Vánoc oblíbené komediální tituly. Ověřte si v přiloženém kvízu, jak dobře je opravdu znáte.
22. 12. 2025
Načítání...