Je mladá a krásná. Až potud je to vcelku jasné. Ale je frustrovaná, zvědavá, protestující, traumatizovaná, úchylná nebo snad jenom latentně nadržená a silně schránčlivá? Tohle vám sedmnáctka Isabelle ani uznávaný režisér ženských partů François Ozon na rovinu neřeknou…
A přitom otázka „Proč?“ je tou naprosto základní, která vás bude znepokojovat a dělat vám díru do hlavy. Odnesete si ji z kina spolu s pocitem, že jste viděli něco lehce kontroverzního, ale nikoli brutálně odpudivého, chladně odtažitého i poetického, dramatického a také (navzdory smrti, která se tu mihne) i zvláštním způsobem úsměvného. Jenomže mág ženské duše, režisér a scenárista François Ozon (8 žen, Bazén) není milovníkem triviálních polopatismů a zásadní odpověď, proč se mladičká Isabelle právě takto rozhodla, nechává v podstatě na vás. Osvobodit se můžete jen v případě, že se zbavíte pocitu, že jde o zásadní odpověď a budete výchozí, klíčovou otázku programově ignorovat, ať už se bude tvářit jakkoli naléhavě (což bych ostatně docela doporučoval). Neboť v životě nemáme vždycky po ruce klíč ke všem dveřím, na které narazíme, a ty, jež nelze pohodlně odemknout a za nimiž se skrývá jen matně tušené, mají svoji cenu v tom, že znepokojují, jitří fantazii a zapojují nás do stínově hry příběhu, jenž přestává být fiktivní a začíná být tak trochu i náš. A podobně je tomu i s osobitými filmovými kreacemi Françoise Ozona.
Místem, kde se tenhle Pařížan, který se kdysi chtěl stát hercem, pohybuje nejraději, je tajuplné, vlaze navlhlé a touhami všeho druhu tepající nitro ženské duše. Tady je doma, tady se vyzná, tady je mu dobře. Možná proto, že je to křehké a zároveň neuvěřitelně odolné místo, kde je možné nalézt cokoli. A Ozon je neunavitelný hledač, jenž dokáže i ve zvířené pěně dnů nalézt nejisté stopy jejich křížové cesty.
Třeba otisk prvního milování, které školačka Isabelle zažila o prázdninách, někde na jihu Francie. Oslavila tam tehdy své sedmnácté narozeniny, zjistila, že sex není taková pecka, jak čekala, a tak se po návratu do Paříže rozhodla, že intimně prozkoumá jeho dráždivé hlubiny a zakázaná zákoutí. Průvodci jí byli starší (staří a hodně staří) muži, které za nějakých tři sta až pět set euro pouštěla do svého klína, aniž to její dobře situovaná středostavovská rodina tušila a aniž by bylo jednoznačně zřejmé, co ji k tomu pudí. Střídali se mezi jejíma nohama jako náhodní kolemjdoucí, kteří se na chvíli zastavili na kus řeči (nebo čeho) a vzápětí pak definitivně zmizeli z jejího života. Tak se ze sotva políbené Isabelle stala přes noc luxusní ťápota, a nikdo, kromě zúčastněných, by se o tomhle jejím tajemství nedozvěděl, kdyby bývala neporušila praktické pravidlo jediné noci, nenavázala s jedním ze svých klientů vztah, jenž šel nad rámec sexy byznysu, a na vlastní, dívčí kůži nepoznala, že postel je místo, kde se dá nejen milovat a posléze usínat, ale také zemřít…
François Ozon, který se ve svých exkurzech do intimních zákoutí ženského světa soustředil do této chvíle především na poněkud starší ročníky, tentokrát zvolil téma na opačné straně generačního pólu. A je to téma, jež může být pro mnohé neakceptovatelné a jeho klíčová figura má pro ně pak podobu odpudivé, zpovykané a divně úchylné postavy, které bylo dopřáno až příliš zneužité svobody. Ne, že by si na takovýto výklad, jenž jeho Jen 17 svrhne do hlubin obecného odsudku a opovržení, Ozon sám vydatně nezadělal. Ale přesto z jeho kontroverzního spektáklu není cítit primární záměr prvoplánově šokovat nebo dokonce primitivně a vulgárně bulvarizovat.
Svět Isabelly rozhodně není čistý, ctnostný a v žádném případě obecně akceptovatelný. Je to svět zkažený a odsouzeníhodný - a vy si budete lámat hlavu, proč se vám taková nejeví i jeho klíčová protagonistka (byť se najdou takoví, kteří všechno smáznou šmahem). A odkud se bere tón, jenž je spíše jemnou, laskavou a chápající reflexí jakéhosi ne zcela pochopitelného, ale svým způsobem vlastně legitimního životního rozhodnutí, s nímž je sice možné hodně hlasitě polemizovat, ale které není možné rozhořčeným mávnutím ruky jen tak odmítnout.
Klíčovou zásluhu na takto chápané interpretaci má navzdory provokativnímu kontextu citlivě napsaný scénář a brilantní režie, jíž není možné podezírat z laciného těžení z tématu, které bude pro leckoho balancovat na hranici soft porna. A také (možná především) se o celkové vyznění přičinil dobře sestavený a bezchybně spolu fungující herecký tým, jemuž dominuje Ozonův objev, skvělá, uvěřitelná a úskalí své netriviální role bravurně zvládající Marine Vacthová. V očích má „dětskou“ zvědavost, na rtech přísliby intuitivní smyslnosti a v dokonalé dívčí figuře potenciál, kterému k prezentaci stačí jen internet a mobil a klienti se (navzdory obecně silně konkurenčnímu prostředí) jen pohrnou. A vy jí budete věřit její rychle nabitou (ne)dospělost, a když na tom trochu zapracujete, skousnete i tenhle její podivný svět, v němž se stále ještě pracně hledá a obtížně nalézá. S výhradami a rozpaky ale nakonec dokážete přijmout tezi, že je to přece její, aktuální svět, který se vám sice nemusí líbit, s nímž nemusíte souhlasit, ale který dokážete respektovat, neboť je východiskem k něčemu dalšímu. Je ovšem pravda, že Ozon vám tuhle interpretaci nijak neulehčuje a je jenom na vás, jak (a zdali vůbec) se k ní dopracujete.
Jako by se tu téměř po půl století vydala nezkušená Marine Vacthová po stopách zralé Catheriny Deneuveové, jež si to kdysi rozdávala s kunčofty jako Belle de jour v nevěstinci a Buñuelově opusu Kráska dne. Jenomže tam, kde španělský kultovní režisér volil surrealistický kontext a Catherine Deneuveová byla symbolem přetvářky své společenské vrstvy, nabízí Ozon pohled spíše realistický a Marine Vacthová je symbolem toho, jak obtížné je vyrovnat se s vlastní (nově objevovanou) identitou v tomto rozkolísaném a podivně (ne)svobodném životě.
Když vás považují za geniálního režiséra ženských partů, žene vás to k tomu říci o těchto krásných, vzrušujících a nevyzpytatelných bytostech něco, čemu bude nasloucháno. François Ozon se o to v příběhu Isabelle nepochybně pokouší. Řekl bych, že je mu o něco snadnější naslouchat, nežli ho zcela pochopit.
JEUNE ET JOLIE/JEN 17 - Francie 2013, 94 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: François Ozon. Kamera: Pascal Marti. Hudba: Phillipe Rombi.
Hrají: Marine Vacthová (Isabelle), Geraldine Pailhasová (Sylvie), Frédéric Pierrot (Patrick), Fantin Ravat (Victor), Johan Leysen (Georges), Charlotte Ramplingová (Alice), Nathalie Richardová (Véronique).
V kinech od 28. listopadu 2013
