Před sto lety se narodil „pouhý básník, radar pod lipami“ Jan Skácel, jemuž podle vlastních slov nebylo dáno odpovídat, ale ptát se. Jednoho z posledních velkých českých – a především moravských – básníků dvacátého století připomíná na Moravě několik akcí.
„Je to prosté jako zázrak.“ Verše Jana Skácela platí i o jeho vlastní poezii
Jan Skácel na svět přišel 7. února 1922 ve Vnorovech na Slovácku, v učitelském bytě místní školy, kde oba jeho rodiče působili jako kantoři. Ještě v dětství se rodina přestěhovala do Poštorné a většinu života už potom až do své smrti strávil v Brně, „městě, které musím“. Moravské motivy se ve Skácelově tvorbě opakovaně objevují, neskrýval okouzlení folklórem. Velký vliv měl na Jana – ale také jeho bratra, malíře, Petra – otec, ruský legionář a písmák.
Budoucí básník vystudoval gymnázium v Břeclavi a Brně, pak přišla válka, během níž byl totálně nasazen a tři roky pracoval v říšských továrnách a na stavbách. Po osvobození pokračoval ve studiu a zkusmo do redakce časopisu Rovnost poslal jednu z básniček, kterou složil za války. Redaktor, také básník Oldřich Mikulášek, ji otisknul a Skácela vybízel, aby psal dál. To Skácel neudělal, ale na jaře 1948 nastoupil do Rovnosti jako kulturní redaktor.
„Kdy je básník vlastně hotový?“
Básnickou prvotinu – Kolik příležitostí má růže – vydal až v pětatřiceti letech. „Nemyslím, že jsem do poezie vstoupil jako hotový básník. Kdy je básník vlastně hotový? Ale byl jsem aspoň už dospělý člověk,“ uvedl ke své debutové sbírce Skácel.
„Psát jsem začal, až když jsem cítil potřebu urovnat své poznání a na základě něho dozvědět se něco o sobě, o lidství a jeho podstatě. Zvolil jsem poezii, protože mi vyhovovala sevřená forma a stručnost. A myslím také, že jsem čekal na dobu, kdy bude volněji, kdy minul stalinismus,“ podotkl básník, jenž byl na začátku padesátých let vyhozen z časopisu Radost „pro trockismus, úchylky a tak“.
Chvíli pracoval jako dělník ve strojírenských závodech, odtud ho vytáhl opět Oldřich Mikulášek, tentokrát do brněnského rozhlasu. V něm Skácel zůstal bezmála deset let, jeho další pracovní cesta vedla do literárního časopisu Host do domu.
Písně českých básníků: Jan Skácel (zdroj: ČT24)
„Mýtus Hosta do domu je spojen právě s obdobím, kdy Jan Skácel je v čele časopisu a kdy v něm publikuje plejáda nejlepších českých spisovatelů. V šedesátých letech je Host do domu časopis, který ukazoval, jak by měla vypadat kulturní žurnalistika. Jedním ze slavných částí Hosta jsou Skácelovy trialogy,“ připomíná ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.
„Marxismus je v krizi a mně se taky moc nedaří“
Jenže po okupaci Československa sovětskými vojsky se časopis dlouho neudržel. Jan Skácel byl vyloučen z komunistické strany, kam vstoupil už po válce. Jeho jméno navíc přibylo na seznam těch, kteří nesmí publikovat. Jeho poslední sbírkou na dlouhou dobu zůstaly Metličky z roku 1968, jimž předcházely ještě knihy Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem a Smuténka.
„Bůh je mrtev, marxismus v krizi a mně se taky zrovna moc nedaří,“ shrnul svou tehdejší nesnadnou situaci. Na rozdíl od padesátých let se mu ale nepodařilo sehnat ani práci dělníka, navíc byl v hledáčku StB. Do svého sešitového glosáře si zapsal: „Nikdy jsem neměl dost peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co nutně potřebuji.“
Občasný přivýdělek mu zajistila moravská divadla, která si u něj pod různými krycími jmény objednávala písňové texty nebo přebásnění klasických děl, třeba Sofoklova Oidipa.
Důkaz, že čeština je nenahraditelná
Jeho verše vycházely jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Do exilu si Skácela – jako jediného českého básníka – přibral Milan Kundera.
„Tvorba Jana Skácela je mi důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, mám na tu otázku jednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela,“ vyjádřil se spisovatel ke stému výročí básníkova narození.
Oficiálně směl Skácel publikovat až v roce 1981. Na pauzu navázal sbírkou Dávné proso. Poslední za jeho života vyšla sbírka Kdo pije potmě víno. Přišla také literární ocenění. Básník, který ale jenom chtěl, „aby bolest opravdu bolela a slza byla slza“, zemřel pár dní před sametovou revolucí.
Něco, co je kolem nás
Ve Skácelově poezii se mísí láska se smrtí, smutek s nadějí i bolest s touhou. Obrací se k přirozené hodnotě domova, kterou mnohdy dává do protikladu k modernímu světu. V češtině vrací a nachází slova jako smuténka, tratidla, neubát, krušpánek, šírání.
„Skácelovo básnictví je básnictví pomalé, přemýšlivé. Básnictví, které nechrlí jeden verš za druhým, ale každý verš je vydobýván z něčeho, jak Skácel píše, co je tu kolem nás a co básník musí najít,“ říká Tomáš Kubíček. Podle něj je tento básník stále přítomný v našem mentálním veřejném prostoru.
I díky zhudebnění jeho poezie, nejznámější jsou zřejmě písně od Hradišťanu. „Na Skácelových verších mě inspirovala moudrost a vlídnost. A jsou v nich také obrazy. Když řekne ,je to prosté jako zázrak a jako věčnost ve chvíli‘, to jsou všeobjímající prostory,“ vnímá umělecký vedoucí souboru Jiří Pavlica.
Kromě poezie psal Skácel i knížky pro děti, fejetony a rovněž překládal.
Skácela připomínají výstavy, dokument i jukebox
Sté výročí básníkova narození si připomíná jeho rodná obec. V tamní obřadní síni si lze prohlédnout výstavu Vnorovy Jana Skácela. Ukazuje poetovy dopisy, vysvědčení či rukopisy, doplněné obrazy jeho bratra Petra Skácela. V pondělí 7. února večer je na programu také pochod Znorovy v noci, odkazující k jedné Skácelově básni a také staršímu názve obce. V budoucnu by Vnorovoští rádi svému rodákovi postavili ve vesnici sochu.
Socha připomínající Skácela stojí už v Brně, v parku pod Špilberkem. Brněnské instituce se k připomínce stého výročí také připojují. Moravská zemská knihovna vystavila Skácelovy básně a zároveň vyzvala přes čtyřicet osobností, aby k nim přispělo svými komentáři či postřehy.
Tomáš Kubíček o Janu Skácelovi (zdroj: ČT24)
Výstavu – s názvem A náhle jsme tu navěky… – připravilo i Moravské zemské muzeum. To také v den výročí v předpremiéře promítá dokument Hledání Jana Skácela. Snímek Jiřího Sádla odvysílá 9. února Česká televize. „Vybrali si cestu, která je postavena na místopisném hledání střípků ze života básníka a na setkáních s různými osobnostmi, kteří mají k němu vztah,“ uvedl k filmu kreativní producent Patrick Diviš z brněnského studia České televize.
Pondělní brněnský program završí večer hudby a poezie Jukebox Skácel v Centru experimentálního divadla. Na 22. února pak ještě Moravská zemská knihovna chystá Trialog o Janu Skácelovi. O básníkovi budou mluvit Milan Uhde, Miloš Štědroň a Jan Němec.