Doktor Štrosmajer, písaři Bouvard a Pécuchet nebo prodavačka Anna Holubová jsou postavy, které dobře znají nejen televizní diváci z normalizačních časů. Stvořil je, podobně jako desítky dalších, Jaroslav Dietl, jeden z nejvýraznějších československých scenáristů. Od jeho narození uplynulo 22. května devadesát let.
Možná překvapí, že se Jaroslav Dietl narodil v Záhřebu. Jeho otec totiž pracoval jako zinkograf v Chorvatsku. Zpátky do Československa se rodina vrátila, když malému Jaroslavovi byly čtyři roky. Tu pravou profesi pro sebe trochu hledal, vystřídal studia na reálném gymnáziu a textilní průmyslovce, chvíli byl posluchačem filozofické fakulty a také působil jako vychovatel učňů. V roce 1950 se zapsal na dramaturgii na FAMU.
Už během vysokoškolských let začal pracovat v Československé televizi. Stál mimo jiné u zrodu vůbec prvního českého televizního seriálu Rodina Bláhova (1959), především ale pomohl vývoji řady formátů zejména v oblasti televizní zábavy. I když je znám zejména jako seriálový tvůrce, psal během svého života také třeba televizní skeče a scénáře k estrádám. Mimo jiné k Rozpakům kuchaře Svatopluka (1984), televiznímu experimentu, v němž mohli diváci hlasováním rozhodovat o tom, jak se další děj vyvine.
Filmové trable lidí z lidu
Chvíli pracoval také pro Filmové studium Barrandov a ani jeho celovečerní filmová tvorba není nezanedbatelná. Jeho prvním „vážným“ snímkem byla Cesta hlubokým lesem (1963). Na příběhu dvou přátel, komunistů, jejichž názory se začnou rozcházet, se snažil postihnout složitosti při združstevňování vesnic v padesátých letech.
Trable lidí z lidu i uvádění myšlenek socialismu do praxe se v jeho filmech objevovaly často. Ať už to bylo drama Druhý tah pěšcem (1984), inspirovaný činností kontrarozvědky; komediální Tchán (1979) o údržbáři zemědělských strojů, který rád organizuje nejen práci, ale i životy svých blízkých; či zapomenutý snímek Anna, sestra Jany (1975) o dvou patnáctiletých sestrách, které by rády jely do hlavního města na spartakiádu.
Byl ale také scenáristou posledního filmu režiséra Martina Friče Nejlepší ženská mého života (1968), v němž komediální party rozehráli Jiří Sovák coby defraudant a Milena Dvorská jako poštmistrová, která jeho zlodějské plány kazí.
Stopka pro scenáristu, soudruzi!
Na volbu převážně normalizačních témat mělo jistě vliv i vyloučení z komunistické strany v roce 1973. Takzvaně si zavařil už divadelní hrou Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi! z roku 1964, která se sice odehrávala v zákulisí divadla, ale byla spíše parodií na stranické praktiky.
„Myslím, že jeho nejšťastnější období bylo koncem šedesátých let. Psal i – dneska bych řekl – zábavní seriály, například Píseň pro Rudolfa III., který režíroval Jaromír Vašta, a to jim právě u komunistů zlomilo vaz,“ domnívá se Ivo Mathé, který se jako produkční Československé televize s Dietlem pracovně potkával. Kromě Vašty, který se po roce 1968 netajil kritikou režimu, seriál očernilo i účinkování Marty Kubišové. Slavná píseň Modlitba pro Martu vznikla právě pro tento seriál.
Dietl musel odejít i z televize, stal se spisovatelem na volné noze. „Po roce 1970 dostal na několik let stopku. Točily se jen scénáře, které byly už napsány, a Bakaláři,“ doplnil Mathé. Mimochodem minipříběhů podle dopisů diváků vytvořil Dietl během sedmdesátých let téměř dvě stě.
Normalizační „výkupné“
Paralelně ale musel vymyslet několik dalších, prorežimně laděných scénářů. Aby jimi „vykoupil“ sebe a mimo jiné také seriál, kterým se do televizní tvorby pro většinu diváků především zapsal: Nemocnici na kraji města.
„Nemocnice byla první, která nebyla vedením ČST vítána na svět, neboť se zabývala medicínou, lékaři, něčím, co tenkrát nebylo ve středu pozornosti. Tenkrát byli důležití kombajnéři, technici, prodavačka a podobně,“ vysvětlil Mathé.
„Pro Jaroslava Dietla, domnívám se, byl klíčový rok 1968. On byl v tu dobu už na vrcholu popularity. Píseň pro Rudolfa III. se stala jakýmsi manifestem proti okupaci a on se domníval, že jeho postavení v Československé televizi je natolik důležité, že si na něj režim nedovolí šáhnout,“ přidává svůj pohled Jaroslav Sedláček z Filmového centra ČT.
„Nechal si tak trošku schválně vyloučit z komunistické strany, ale dostal vzápětí i padáka z televize, a najednou si podle mě uvědomil, že ten pan nedotknutelný může velmi rychle skončit. A rozhodl se, že se pokusí dělat látky, které se ještě nepříčí jeho svědomí, třeba seriál o Gottwaldovi už byl pro něj asi za hranou, ale nějaké združstevňování nebo okresní tajemník se mu zdáli ještě přístupné,“ předpokládá Sedláček.
Jakýmsi Dietlovým scénáristickým návratem tak byl seriál Nejmladší z rodu Hamrů (1975), opět o budování socialismu na vesnici. Následoval Muž na radnici (1976), obětavý to funkcionář národního výboru, a příkladná Žena za pultem (1977). Prorežimní herečku Jiřinu Švorcovou do hlavní role uvědomělé prodavačky ale prý nechtěl, postavu psal pro Janu Hlaváčovou, obsazení podle svých představ se mu nicméně prosadit nepodařilo.
V Dietlových seriálech se vrací motiv, že systém je v pořádku, jen vyžaduje drobnou korekci shora. Například v Plechové kavelérii (1979), sledující partu kombajnérů z Nepomuku, věnoval celý jeden díl řešení nevyhovujících svačin. Problém – jako v mnohých jiných seriálech – vyřešil uvědomělý straník.
„Žil v době, v jaké žil, nebyla svoboda slova, a on měl představu, že když bude vytvářet hrdiny, kteří i v té době na tom místě, kde byli, se budou chovat slušně, že to má smysl. Musel si vytvořit sám pro sebe jako autor smysl, že píše i v této době něco, co by mělo nějakým způsobem lidi pozdvihnout, oslovit,“ vysvětluje scenáristova manželka Magdalena Dietlová.
Nemocnice na kraji města a v centru popularity
Nemocnice na kraji města byla uvedena v roce 1977. Do kompromisů byl její autor tlačen i v tomto seriálu. Vadilo, že primář Sova není ve straně. „Seriál byl roztočen a byl to příkaz. Musel ho vyplnit, nedalo se nic jiného dělat. Takže připsal nesmyslnou scénu, že je svazácká schůze a tam hovoří primář k mladým svazákům, aby jako bylo jasné, že ve straně je,“ prozradila Dietlová.
Seriál se navzdory původní nedůvěře spolutvůrců stal natolik populární, že vysílání každého nového dílu vylidňovalo ulice, aby lidem neuniklo, co nového řeší rozvážný primář Sova, ironicky komentuje doktor Štrosmajer nebo komu škodí Cvach.
„Dietl měl mimořádný dar poznat prostředí během krátké doby. Stačilo mu zajet třeba do zemědělského družstva a dokonale poznal tamní mechanismy, vedení, jak to chodí o žních a podobně. A totéž se týkalo i nemocnice. I když k ní, konkrétně k ortopedii, měl Dietl vzhledem ke své vadě, nemocným kyčlím, trošku jiný vztah,“ podotýká Mathé, v čem mimo jiné spočívalo Dietlovo scenáristické mistrovství. A také v lidskosti jeho postav. Ať už psal o čemkoli.
To přispívá k tomu, proč se seriály podle jeho scénářů stále opakují. Nejen Nemocnice, ale také třeba kriminální Malý pitaval z velkého města, Eliška a její rod či Tři chlapi v chalupě, kteří se mimochodem uváděli i jako divadelní hra. A také Dva písaři a Alexandr Dumas starší, historickými náměty spíše výjimky v Dietlově tvorbě zaměřené na (tehdy) současného člověka.
In memoriam
K historickým počinům patří i seriál Válka volů, příběh ze středověku o selské vzpouře, vznikl pro uvedení v západním Německu. Vysílání v roce 1987 se Jaroslav Dietl už nedožil. Zřejmě i „smlouva s ďáblem“ se spolu s hektickým způsobem života a práce podepsala na scenáristově zdraví. Zemřel náhle v červnu 1985 ve věku 56 let.
Posledním zápisem do jeho filmografie zůstává televizní inscenace Uzavřený pavilon. Scénář (ve spolupráci s Janem Matějovským) podle knihy Zdeny Frýbové vznikl už v roce 1969, natočen ale mohl být až o více než dvacet let později. Je opakem veselých bakalářských historek a zápletek z družstevnických schůzí. Drama příslušníka StB, odsouzeného na smrt, je svědectvím o zneužívání psychiatrie k likvidaci politických odpůrců.
