Královna punkového kabaretu Amanda Palmerová v neděli po pěti letech vystoupila v pražském Paláci Akropolis. Představila nové album I Can Spin A Rainbow, které nahrála s lídrem kultovní kapely Legendary Pink Dots Edwardem Ka-Spelem. Fanoušci, kteří čekali na punkovou zběsilost z časů Dresden Dolls, museli být překvapeni klidným, soustředěným projevem. „Dneska už nemusím ječet, aby mě lidé poslouchali,“ říká zpěvačka v rozhovoru pro Události v kultuře.
Amanda Palmerová a Edward Ka-Spel vydali společné album na začátku května. „Máme s Edwardem vůči sobě ohromný vzájemný respekt, on zná všechny moje skladby, ví, jak a o čem píšu, stejně tak znám já výborně všechny jeho věci, těch třicet nebo čtyřicet desek, co kdy vydal, takže jsme o sobě věděli všechno, co jsme potřebovali vědět dávno předtím, než jsme šli společně do nahrávacího studia,“ říká zpěvačka.
Punk neznamená křičet
Klidnější projev kontrastující s punkovým kabaretem, kterým se muzikantka proslavila, do jisté míry ovlivnilo také narození dítěte. „Jsem matkou zatím pouhé dva roky, ale cítím, že jsem trochu konzervativnější, protože se najednou musím soustředit především na rodinu a dítě,“ uvažuje Palmerová. „Takže se držím více při zemi, ale zároveň se cítím být o to statečnější v muzice, kterou dělám.“
„Jak na téhle desce zpívám, je ten nejklidnější projev, jaký jsem kdy na pódiu měla. Většinou jsem ječela jako v časech Dresden Dolls, bylo to až agresivní. Dneska téměř šeptám, zpívám klidně a potichu. Ale pro mne je to známka síly. Svoje uřvané písně jsem napsala, když mi bylo sedmnáct, byla jsem naštvaná na svět. Dneska už jsem hudbu pochopila a nemusím ječet, aby mě lidi poslouchali,“ říká zpěvačka.
Punkerem přesto zůstala, ten totiž spočívá v podstatě. „Pořád jsem punkáč. Abyste měla tenhle postoj, tak nemusíte křičet. Nejsilnější představitelky punku, Patti Smith nebo dokonce Björk, pro mě vždycky budou bláznivé zpěvačky punkrocku kvůli tomu, jaké jsou z podstaty.“
