Album, jež Bittová nazvala Entwine a jež sama označuje za „zrcadlo svého života“, jím skutečně je – dvanáct písní intimního ladění tak můžeme vnímat jako odraz různých faset její osobnosti. A dodejme, dvanáct výtečných písní…
Samozřejmě, podobné tvrzení bychom mohli předjímat téměř u každého uměleckého díla, jež si klade vyšší cíle než pouze zabodovat či pobavit, je proto namístě být ve střehu: nejedná se pouze o nějakou propagační fintičku, o hezky vypadající přiznání, za nímž však ve skutečnosti nic není?
Pro tvorbu Ivy Bittové, ať již sólovou, nebo různé spolupráce s kapelou Dunaj, Pavlem Fajtem či dalšími, byl vždy charakteristický a důležitý výrazný důraz na textovou stránku písní a je jedno, byla-li autorkou textů ona sama, některý z kolegů či zhudebňovala-li již napsané básně. Pokud totiž nebyla pod textem přímo podepsaná, vybírala si vždy takové, které by s klidem podepsat mohla. Krásným příkladem budež básně Bohuslava Reynka či, v případě recenzovaného alba, Jana Skácela či Gertrudy Steinové.
Tentokráte si Bittová vystačila sama se svým hlasem, houslemi a akustikou Santiniho poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře – to je dobré zmínit, prostor nahrávání měl totiž podle slov Bittové na celé nahrávce velký podíl, mluví též o vlivu symboliky pěticípé hvězdy půdorysu kostela, jež se odráží v pěti improvizacích. Mimochodem, Santiniho architekturou se nechal výrazně inspirovat též bývalý životní i umělecký partner Bittové, již zmíněný Pavel Fajt.
Již byla řeč o intimně laděných skladbách, však jinak to v Santiniho kostele snad ani nešlo. Již úvodní Sluje, zhudebněná báseň Jana Skácela, navozuje prostou melodií houslí náladu celého alba, Bittová, jež se někdy dříve, zvláště na vystoupeních, nechávala unést technickými možnostmi svého školeného hlasu, zpívá také prostě, s důrazem na text, jehož verš „a je to píseň celá stříbrná“ bychom mohli vytknout jako motto alba, jež je právem nazváno Entwine, tedy proplétání.
V dalších písních totiž, jako na velké osnově, proplétá a vplétá Bittová odrazy svého bohatého života, stejně jako odrazy životů jiných, s jejím v něčem souznících. Ať již je to ve Víle, jejíž text, „příběh jednoho hebkého nerozpleteného klubka lásky“, si napsala sama a v níž zpívá o shazování krunýře i kamenné tváře, ale i o tom, že se cele dává v plen – jistě stojí za zmínku, jak citlivě dokáže Iva Bittová psát a zpívat o těch nejintimnějších momentech – a to vše za doprovodu divočících houslí i vokálního vábení. Či v Devleze, písni Romky Růženy Danielové, která jako jediná z celé rodiny přežila Osvětim, kde také píseň vznikla – Bittová její výpověď o krutosti lágru i síle lásky zpívá s pietou. Milostná je i píseň Ruža romského autora Emila Pupy Mika, na rozdíl od Devlehy pochopitelně, klidnější, vřelejší, s výraznou romskou melodikou a odpovídajícím zpěvem.
Vztáhnout se Bittová mohla i k trpkému vyznění textu Gertrudy Steinové Crying o neodvratnosti stárnutí, vyjádřeném lakonicky, stroze, o to však silněji, což ještě zdůrazňují lkavé tóny houslí v úvodu, stejně jako nosný motiv v mezihře i zpěv, v němž slyšíme zalknutí i bolest, kompozičně pak skladba upomíná na současnou komorní tvorbu. Kompozičně se Bittová rozvolňuje i v písni Farewell na text britského avantgardního bubeníka Chrise Cutlera, krásně se v ní přitom pojí vrstevnatá struktura skladby, možná i jako pocta tvorbě samotného Cutlera, s textem výrazně intimním.
Byla řeč o pěti improvizovaných skladbách – přiznávám, že nepřečíst si to na albu, nepoznal bych, že miniatury s názvy jako Hladce, Obrace, Duše, Letí a Favela vznikaly na místě, nepůsobí tak totiž. Tak například Obrace se nese na skryté jazzové vlně, s dušeným skatem a přihrávkami houslí, Duše stojí pouze na čistém hlase, snad elektronicky zmnožovaném, Favela je naopak etnickou záležitostí, navzdory svému názvu spíše arabsky laděná.
Slibuje-li Iva Bittová v průvodním slově pohledy do zrcadla, jejich proplétání, nahrávka jí dává víc než za pravdu – album Entwine je dílem nejen velice osobním, ale hlavně velice vyzrálým, úctyhodným, skvělým.
