Na odvrácené straně Měsíce číhá Zlo, které má barvu hnědou, přestože se jeho základna jmenuje Schwarze Sonne. A když zjistíte, že její půdorys má podobu hákového kříže, budete už tušit, která bije. Zakrslý Mundführer tu vládne Čtvrté říši a miluje Richarda Wagnera, při jehož poslechu má pocit, že je rázem o něco větší a může se tak znovu pokusit dobýt svět. A tak nikoho nepřekvapí, že po sérii čtyř oper, tvořících Prsten Nibelungův, pojmenoval největší útočné koráby své vesmírné flotily v čele s gigantickou Götterdämmerung, která má parametry na to, aby na Zemi konečně nastolila ultimativní arijský pořádek. K tomu, aby jí nakopli do akce potřebují jen výkonnější počítač, třeba takový jako je v mobilu vydřeného, afroamerického kosmonauta Jamese Washingtona, který sem přiletěl udělat jen pár propagačních ťápot ve prospěch znovuzvolení americké prezidentky a netušil, že mu tu budou chtít vybělit kůži, udělat díru do hlavy a učit hajlovat.
Iron Sky - lunární náckové chystají „Meteorblitzkrieg“
Připadá vám to bizarní, ujeté, šílené a úchylné? Tak to vám připadá správně! Připadá vám to cool, odvázané a postmoderně komiksové? Bingo, tak to si to užijete! Připadá vám to jako blbý vtip sjetého scenáristy? Tak nerozumíte legraci a jste ten typ, co se mu po prásku z jointa chce blinkat. A jestliže vám to připadá, jako poctivě odvedená béčková kravina jaká tu ještě nebyla, tak neváhejte a jděte do toho, protože vaše očekávání bude vrchovatě naplněno! Pod tímhle nebem se dějí věci, které nemají logiku ani reálný backround, věci, o nichž není třeba přemýšlet, protože stejně nic nevymyslíte, takže je nejlepší brát je tak, jak jsou nám předkládány a nezabývat se platonickými dohady jestli se něco takového opravdu mohlo opravdu stát. A tak si jednou provždy řekněme - mohlo! A nepátrejme potom, kde a jak mohli nacisti ve chvíli, kdy začali dostávat přes držku, sestrojit vesmírné lodě a zdrhnout v nich na poslední chvíli na Měsíc, vybudovat tam gigantickou kosmickou základnu a desítky let v ní číhat na svoji další příležitost. Nebuďme prostě troškaři a nehnípejme se v detailech. Prostě to takhle bylo. (Sieg Heil!)
„Přivezte mi ještě pár mobilů,“
piští měsíční führer, „a můžeme rozpoutat třetí světovou válku“. „Dodejte mi zázrak“, věcně žádá (téměř ve stejné chvíli) současná americká prezidentka, která je celá říčná, aby byla znovu zvolená. A tak ambiciózní supernácek Klaus Adler odloží plánované vylepšování rasy s Renatou Richterovou (což se při jejích parametrech, rýsujících se pod přiléhavou uniformou jeví jako příjemná práce pro Čtvrtou říši). A spolu s ní a albinizérem vyšisovaným Washingtonem vyráží na Zem, aby americké prezidentce nabídl slušnou válku, která je zárukou strmě stoupající popularity – pakliže ji ovšem vyhrajete. Nepřítel se skrýval na odvrácené straně Měsíce, teď je už ale tady a stříká z něj arijský testosteron a brutální marketingový potenciál, který dává přichlíplé prezidentské volební kampani potřebné grády. Válku může tenhle geneticky dokonalý esesák zařídit levou zadní, a tak je jasné, že se v roce 2018 (kdy se tohle celé odehrává) nebudeme nudit. Americká prezidentka cynicky aplauduje válečnému konfliktu, díky němuž se může vytahovat v OSN a hlavně dostat k lunárním zásobám Helia 3, její doposud vlažné volební preference falicky stoupají, šéfka jejího volebního štábu dostává z germánského supermana Adlera spontánní orgasmy, ale posléze stane na velícím můstku pozemského vesmírného křižníku George W. Bush (republikáni jsou pořád v laufu) a v jejím pohledu je nové odhodlání, které výmluvně říká: „Jdu si pro tebe Klausi, ty úžasný hajzle!“ V hustém, bojovém finále vesmírných armád, odehrávajícím se nad troskami sochy Svobody, pak k sobě nalézají vcelku očekávanou cestu prozřevší sexy arijská kůže, blonďatá Renata a do původní barvy se pomalu vracející James Washington (kde je albinizér musí někde být i dealbinizér). Béčkové orgie vrcholí a vy můžete uzavírat sázky, kdo nakonec usápne ložiska měsíčního Helia 3 (o které tu možná šlo především) a začít se dohadovat, jestli jste právě viděli absurdní akční scifi-fi nebo spíše metaforickou satiru na současné světovládné poměry.
„Svět je nemocný – a my jsme lékaři“
Zajímavě vyklenutá finsko-německo-australské koprodukce, svébytná interakce mezi tvůrci a početným fan klubem Iron Sky, komunikační masáž na sociálních sítích a netradiční financování i formou tzv. Crowd Fundingu (zhruba na milion euro ze sedmi a půl milionového rozpočtu se složili příznivci), to všechno vytváří svébytný kolorit a rámec, v němž údajně zhruba šest let vznikal tenhle druhý celovečerák, pod nímž je podepsán finský režisér Timo Vuorensola (Star Wreck). A také je tu podmanivý a do detailu vymazlený vizuál, který nastoluje sugestivní a jakoby do retra laděnou atmosféru, která vás může dostat natolik, že vám po čase přestane vadit poněkud chaotická a neuspořádaná změť vcelku předpověditelných dějových zvratů, které vzbuzují dojem, že scénář byl šitý hromadně horkou nití a hrubým stehem, jenž příběh sice drží pohromadě, ale nedává mu takovou dramatickou a dějovou fazónu, jakou by si jeho originálně ujetý námět zasloužil. Jednoznačná žánrová ukotvenost se v postmoderní a popkulturní tvorbě už dávno nenosí, což ale neznamená, že je možné bezstarostně a roztěkaně přelétávat mezi polohami, jež nastolují otázku, co vlastně chtěli tvůrci sdělit především. Zdali to měla být spíše klasická scifi kreace s originální zápletkou, ukotvenou v minulosti a kulminující galaktickou bitvou o štastný život na Zemi (čemuž odpovídá rozjezd a první část projektu) - nebo satirická alegorie na aktuální poměry, parodující světovládnou pozici Spojených států a strefující se do OSN, kde si všichni lžou a jdou po krku (kam snímek sklouzne ve svém druhém poločase).
„Vy jste taky porušili slovo“ – „My to děláme vždycky!“
Jistým problém Iron Sky (který lze ale v zásadě skousnout) je tak spíše absence ukázněnější dramaturgie, která ví, kam nás chce dovést a jež by mohla vygenerovat sevřenější scénář, podřízený linii ústředního záměru. Na druhé straně vlastní realizace, včetně poctivě odvedených trikových scén (úměrných rozpočtu), neodbyté výpravy a sice jednorozměrných a záměrně přehrávaných hereckých výkonů (kde je vám po pár minutách jasné, kdo je kdo – i to že se to do konce moc nezmění) patří rozhodně k tomu lepšímu, na čem houževnatě zaťatí Finové pracovali tak dlouho, až to s „amatérským“ nadšením dovlekli v překvapivě zralé podobě na velké filmové plátno, kterému tohle téma sluší.
První černoch na Měsíci, kde je na odvrácené straně zašitá kolonie fašounů, kteří to ještě nevzdali. To vzbuzuje minimálně zvědavost a nastoluje očekávání. A oboje dokáže Iron Sky uspokojit, půjdete-li do něj jako do „béčkového“ projektu, nebudete-li si sami záměrně kalit vodu, necháte se unášet jejich svatým nadšením a svezete-li se na jejich naivní a radostné vlně, kde je možné cokoli. A jestliže budete mít pocit, že vedle vás pádluje Ed Wood, nad vámi se vznáší těžařská loď Červený trpaslík a v křesle vedle vás cumlá své tři Zlaté maliny odolný Uwe Boll (proti jehož tvorbě se sepisují petice) a k tomu všemu hraje legendární slovinská kapela Laibach motivy z Wagnera v rockovém aranžmá, pak buďte klidní, protože tam tihle všichni tak nějak patří, protože takhle to má být…
IRON SKY - Finsko/Německo/Austrálie 2012, 93 min., české titulky, od 15 let, 1 kopie +2D.Režie: Timo Vuorensola. Scénář: Johanna Sinisalová, Michael Kalesniko, Jarmo Puskala. Kamera: Mika Orasmaa. Hudba: Laibach. Hrají: Julia Dietzeová (Renate Richterová), Götz Otto (Klaus Adler), Christopher Kirby (James Washington), Udo Kier (Wolfgang Kortzfleisch), Tilo Prückner (doktor Richter), Peta Sergeantová (Viviant Wagnerová), Stephanie Paulová (americká prezidentka).
V kinech od 12. července 2012