Když se Jaroslav Hutka obrátil k moravským lidovkám, pro mnohé to bylo překvapení – reedice jeho druhého alba Vandrovali hudci ovšem potvrzuje, jak výtečně si písničkář se syrovým světem lidové písně rozuměl.
V momentě, kdy se Jaroslav Hutka setkal s moravskými lidovými písničkami, byl již zavedeným písničkářem, jedním z našich nejlepších. Vystupoval nejen v Praze, ale po celém Československu, jeho písničky kolovaly v opisech, hrávaly se. Hutka byl, zkrátka, hvězda, lze-li to tak říct. Bylo proto docela překvapivé, když se v jeho repertoáru začaly objevovat moravské lidovky. Již předtím se sice zajímal o písně Jana Amose Komenského, ovšem lidovky, to bylo něco jiného. Jeho fanoušci totiž čekali další písně, v nichž rozjímal nad světem, ne však syrové balady o mordech, nešťastných láskách, smrti.
Při zpětném pohledu je v každém případě třeba ocenit Hutkovu odvahu – lidovky se totiž podařilo znechutit celé generaci nejen neustálým omíláním neživotných, sterilních a zparchantělých verzí lidovek v rozhlase, ale i fedrováním „lidové“ tvorby bolševickými kulturními ideology. Původní lidové písně tak zmizely pod nánosem hospodských halekaček a pseudotvorby.
Nepřekvapí tedy, jak byl Hutka zaskočen, když otevřel sbírku moravských lidových písní Františka Sušila z roku 1824. Sám k tomu v textu ke svému prvnímu albu Stůj, břízo zelená z roku 1974 napsal: "Přistupuji k tomuto přiznání se studem: Dlouho jsem si totiž myslel, že lidová písnička je naivní a že je vhodná do autobusu, který veze dětičky na výlet, anebo k popěvování, když už společnosti dojde řeč. Jako synek z Moravy, zčásti vyrostlý na vesnici mezi zpěvavým příbuzenstvem, jsem už dávno nerozpoznával zázračnost těchto písní, tak jako nerozpoznáváme chuť chleba, neboť ho denně jíme. Znal jsem ty písně, ale oslovovaly ve mně nanejvýš vzpomínku z dětství a v nejmenším ve mně neprobouzely tušení něčeho hlubšího. Těžko tedy popíšu údiv, který ve mně vyvolalo zjištění, že ze tří tisíc písniček, obsažených ve sbírce Moravské národní písně, sebrané a sestavené Františkem Sušilem, jsem znal jenom tři." Jakožto pamětník mohu Hutkův údiv potvrdit, i já jsem byl na jeho koncertech zaskočen neučesanou krásou lidových písní.
Album se výtečně prodávalo (pomíjím absurditu, že po letech vystupování vyjde písničkárovi debutové album ne s jeho vlastním, ale s převzatým repertoárem, taková ale byla doba), a tak chtěl Supraphon vydat další album lidovek. Hutka k tomu sám napsal: „V roce 1976 jsem už věděl, že hraní dlouho nepotrvá. Výslechy v Bartolomějské začaly být pravidelnější a z původního 'domlouvání' se stalo vyhrožování: 'Teď tu máme Plastiky a příště jste na řadě vy,' prohodil jeden z fízlů. V Supraphonu toho ještě moc nevěděli, a tak měli zase zájem nějaké ty 'lidovky' vydat, ale pro jistotu ve spolupráci s ještě nějakou institucí. Takzvané ředění odpovědnosti. Vznikla z toho šalamounská dohoda: brněnský rozhlas se mnou natočí koncert s podmínkou, že to Supraphon vydá na desce, když se bude jednat o koncert, který natočí brněnský rozhlas…“
A to se také stalo. A tak Jaroslav Hutka, doprovázený Radimem Hladíkem na kytaru a Fedorem Frešem na basovou mandolínu předstoupili 5. února 1976 před brněnské publikum. Rozhlas podle dohody celý koncert, sedmnáct písniček, nahrál, na desku se jich ale dostalo pouze jedenáct, píseň Chodil pánbů po poli se vydavateli zdála nebezpečná. Stejně jako Hutkou navrhovaný název celého alba Hádala se duše s tělem – to bylo pro změnu „příliš nemarxistické“.
Album vyšlo v září 1976 a bylo to jen tak tak, protože, jak vzpomíná Hutka, „deska byla vyrobena v rekordním čase a pět dní nato, co byla distribuována do obchodů, navštívila StB Supraphon, ale už bylo pozdě. Tohle kolo jsem zatím ještě vyhrál, ale tím to také končilo.“
Ano, skončilo, následovaly další výslechy, podpis Charty, pronásledování a nakonec emigrace. Aspoň zde ale zůstaly dvě desky plné omamné krásy.
Omlouvám se za delší úvod, historie alba si jej ale zaslouží. Jaká tedy deska Vandrovali hudci, jež nyní díky vydavatelství Galén vychází v kompletní podobě, vlastně je?
Okamžitě překvapí autentičnost Hutkova podání, jeho sehranost s oběma doprovázejícími spoluhráči, kdy zvláště v případě Radima Hladíka, jinak excelentního rockového kytaristy, můžeme mluvit až o intuitivním souznění. Jistě bylo dobré, že jak na Bříze, tak na Hudcích písničkář s Hladíkem spolupracoval, jeho vyhrávky totiž krásně lidové melodie velice citlivě dokreslují, aniž by do nich nějak zasahovaly.
Jak Hladík, tak Frešo se drží decentně zpátky, přesto jsou slyšet. Doprovázet přitom některé z písní nemuselo být tak lehké, přestože je původní notace v klasickém zápise, původní nápěvy často oscilovaly mezi mollovými a durovými stupnicemi, pracovaly se čtvrttóny, byly tedy, z našeho pohledu, vlastně „falešné“. Ovšem, jak kdysi napsal Leoš Janáček, „lidoví zpěváci stupnice neznali, a tak je ani nepoužívali“. Zaslouží si tedy za nenásilné a výtečné zvládnutí nelehkého úkolu oba „doprovázeči“ velkou pochvalu.
A co hlavní protagonista? Hutka zpívá zřetelně, s nadhledem, nedramatizuje – což je v případě těchto lidovek velice důležité, jakýkoli pokus o „umělecký“ projev by je okamžitě zabil. Náladu písní doplňuje i sborový zpěv návštěvníků koncertu, není to žádné školené těleso, občasné nepřesnosti ale vůbec nevadí, neruší – naopak, jen přispívají jak k již zmíněné autentičnosti, tak ke komornímu pocitu, sounáležení. A je fajn, že je to slyšet i z nahrávky.
Oněch sedmnáct nahraných písní představuje reprezentativní výběr lidové tematiky, najdeme zde jak pěkné krváčky (Janošek a Maruška o boji s třinácti loupežníky nebo Jura o manželovi, který uťal své ženě hlavu), tak vánoční Koledu, milostnou Červenou hrušku nebo rozjímavou Chodil pánbů po poli, je zde i existenciálně laděná Hádala se duše s tělem a další.
Můžeme tak jen poděkovat nakladatelství Galén, jež se mapování bílých míst našeho písničkářství věnuje systematicky, že vzácné album Vandrovali hudci vydalo v úplné podobě, s pěkně vypraveným bookletem s texty i komentáři. A psal-li kdysi Jaroslav Hutka, že „píseň lidová musí být živá, ne jako vypreparovaný motýl připíchnutý špendlíkem ve vitríně snobismu“, na tomto albu se mu to podařilo na výbornou.
