Fotbalisté Pepi Bican, Antonín Panenka, brankář Petr Čech nebo trenér John Madden. Ti všichni jsou Hrdinové. V komiksové knize s tímto názvem z nich Ondřej Horák, který se jinak věnuje popularizaci výtvarného umění, a kreslíř Vojta Šeda sestavili jedenáctku příběhů fotbalové historie. Důležité podle autorů pro výběr do „sestavy“ nebylo, kolik kdo střelil nebo chytil gólů, ale osobní příběh výrazně přesahující fotbalový trávník. V knihkupectvích se Hrdinové objeví v listopadu. Co mohou čtenáři čekat, prozradil Ondřej Horák v rozhovoru pro Události v kultuře.
Proč jste se rozhodl vyprávět příběhy právě z prostředí fotbalu?
Kromě výtvarného umění jsem od dětství hltal i literaturu, která zpracovává příběhy českého fotbalu a českých fotbalistů, a tohle byla možnost, jak tyto dva světy propojit. Tak jsem ji využil.
V jedenácti příbězích vyprávíte o třiceti fotbalových osobnostech.
Knížka je složená z příběhů, které tvoří historii české kopané od jejích počátků až do současnosti.
Čí příběh je pro vás nejzajímavější?
Na to nejsem schopný odpovědět, každý z těch jedenácti je něčím unikátní. Příběhy jsme nevybírali na základě toho, kolik fotbalista střelil gólů nebo kolik jich chytil, ale podle toho, jak nás zaujaly jejich charaktery, životní postoje. Takže ta jedenáctka je možná pro někoho diskutabilní, objevují se tam jména, která by v top jedenácti možná nikdy nebyla, ale my si za nimi dokážeme stát.
Šlo tedy především o osobní příběhy…
Přesně tak. Například příběh Pepiho Bicana, který se stal dvakrát obětí režimu, nebo třeba Jana Bergera, který musel překonat osobní problémy, a přesto se dokázal znovu vrátit na vrchol.
Z jakých pramenů jste čerpal?
Prameny jsou desítky, teď už skoro stovky knih, které byly napsány. Tahle kniha nemapuje jednotlivá utkání, počty gólů nebo data, nám záleží opravdu na příbězích, a těch je v těch knížkách celá řada. A zároveň jsem si pak ujasňoval některá fakta i s odborníky, jako je Jaromír Bosák nebo náš bývalý slavný fotbalista a trenér Vladimír Táborský.
Zasahoval jste i do výtvarné stránky komiksu, nebo jste ji nechal na kreslířích?
Měl jsem určitou představu. Věděl jsem, že chci trochu jiný typ ilustrace, než když jsme v minulosti s jinými kamarády ilustrátory dělali komiksové knížky, a ten jsem našel u Vojty.
V přechozích knihách jste zpracovával umění, za knihu Proč obrazy nepotřebují názvy jste s Jiřím Frantou dostali Magnesii Literu. Určena byla především pro děti. Na jaké čtenáře cílíte novým komiksem?
Stále se věnuju umění, tohle je taková odbočka. Záměr je ale skoro stejný. Kopaná a výtvarné umění mají celou řadu linek, které je propojují, i to, že umění je určené všem věkovým kategoriím a všem vrstvám, stejně jako kopaná, se v této knížce odráží. Chceme, aby si ji mohli prohlížet malé děti, my i naši rodiče.
