Paulette (což je zároveň originální francouzský název tohoto snímku) je zpruzená stařena, živořící na panelákovém pařížském sídlišti, kterou všichni serou, nejvíc ale negři, arabové a rákosníci, a potom exekutoři, její dcera, která si vzala černošského policajta, její vnuk, který podle toho vypadá, ceny v sámošce a její před deseti lety (raději) zemřelý manžel, který kdyby nechlastal, tak mohla ještě dnes prodávat rakvičky ve vlastní cukrárně.
Je to pěkný hajzl a xenofob, tahle Paulette, která vlastně nemá nikoho ráda a nevadí jí, že ani jí nikdo dvakrát nemiluje. A jak se tak zakysle a nepřátelsky potlouká po ulicích a vybírá popelnice a zvadlé zbytky po trhovcích, je svědkem toho, jak se dá pohodlně napakovat prodejem drog a podstatně tak vylepšit hubený důchod. Od myšlenky k činu nemají geronti (kteří ještě netrpí pokročilou sklerózou) daleko, pravděpodobně proto, že podvědomě cítí, že už nemají příliš času na váhavé přešlapování. A tak Paulette vyrazila k místnímu správci dealerské sítě, drsňákovi Vitovi, který tohle s bábou ještě nedělal, a když ji přesto na zkoušku angažuje, má pocit, že je průkopníkem v byznysu. Místním pouličním dealerům tak přibyla nečekaná konkurence, protože bývalá cukrářka se smyslem pro kreativní kšeft je začne vzápětí tvrdě válcovat.
Na první (letmý) pohled docela výživná, byť nikoli původní zápletka. Před více než deseti lety totiž filmovými plátny v drogovém rauši jointů, ubalených z marihuany z vlastní zahrádky, docela úspěšně proskotačila britská Bílá vdova, která se také musela vlastním přičiněním dostat skrze nelegální matroš z finančních nesnází. Jenomže zatímco tato ve starosvětsky britském stylu docela bavila, Paullete dominantně prudí a její finální proměna v hodnou babičku, která v Amsterodamu znovu provozuje cukrárnu, je produktem zoufalé snahy početného týmu scenáristů dopotácet se s touhle bábou do finále. Ostatně, kde jinde byste mohli péct a prodávat sušenky s konopím, feťácké taštičky, o speciálních dortech, kterými se můžete kolektivně sjíždět na vlastních narozkách, nemluvě.
Paulette prostě není žádná vlídná pohádková babička, naopak, přijatelnější lidské vlastnosti začne projevovat až ve chvíli, kdy začne být v balíku a může si pořídit velkou plazmovou televizi. Za takhle motivovanou proměnu pěkně děkuju. S vědomím, že je to zřejmě moje chyba, přiznávám, že jsem k ní (ač jsem se o to místy docela snažil) nenašel (kromě bytostného odporu) žádný vztah, který by jen vzdáleně mohl být pokládán za pozitivní. Zato mi lezla krkem jako chudá i jako bohatá, jako příslušník místní drogové galerky i jako napravená (byť cukrárna v Amsterodamu není dvakrát přesvědčivým důkazem), jako herečka Bernadette Lafontová, která navzdory svým zkušenostem (od roku 1957 šla z filmu do filmu) tenhle part odehrála vlastně jen v jedné, víceméně zapšklé rovině s šátkem na hlavě – a už vůbec se mi nelíbí představa, že tohle je nepřikrášlený a dosud utajovaný obraz současné francouzské důchodkyně.
Možná je to tím, že trochu zavírám oči a podvědomě mám raději navoněné babky, které klábosí v příjemných domovech důchodců, hrají pasiáns, štrikují dečky na noční stolek a sem tam pokukují po dědcích, kteří dělají, že to nevidí. Ale daleko spíše je to tím, že jen obtížně hledám legraci tam, kde důchodce, zahnaný do kouta, prodává (byť s šarmem a invencí rozeného kšeftaře) na ulicích drogy, vadí mi, když mě režisér Jérôme Enrico nutí, abych byl na její straně, když ji málem dostane policejní pes nebo teenageři, kterým začíná na ulici nebezpečně konkurovat. A ptám se, proč bych se měl (navzdory slušně vymyšleným gagům a hláškám) zrovna tomuhle smát, držet jí palce, když do kšeftu zatáhne kámošky, aby jim to šlo lépe od ruky, a tleskat jí ve chvíli, kdy už i ona pokládá za blbý nápad péct hašišácké cukroví a prodávat ho pak dětem před základkou (děti přece mají rády sladký), aby byla včas podchycena budoucí generace závisláků, jak to po ní chce ruský šéf drogové mafie Taras.
Hašibába prostě nabízí jednoduché (či spíše zjednodušené) a problematicky zábavné schéma, těžící z ústřední situační myšlenky důchodce na scestí, z níž se snaží vycedit, co se dá. Příliš to nefunguje jako komedie ani jako návod, jak si přilepšit k důchodu. Ale dovedu si představit, že tento spektákl lze brát i jako nezávaznou pohodovku či dokonce jako příběh ženy, která to stále ještě nechce zabalit. Jenom to za sebe tak nějak nedokážu, stejně jako bych nešel demonstrovat za její osvobození. A tak, abych byl objektivní, přiznávám, že jsem v tomhle případě subjektivně (rozumějte negativně) zaujatý, neschopný věcného odstupu a humorného nadhledu. To by se sice recenzentovi stávat nemělo, ale berte to tak, že vám nechci lhát, když mě něco takhle nadzvedne - což je nejmírnější slovo, jež mě v souvislosti s Hašibábou (jíž jsem tímto možná udělal větší reklamu, než jsem chtěl) napadá.
HAŠIŠBÁBA / PAULETTE
Francie 2012, 87 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Jérôme Enrico. Scénář: Laurie Aubanel, Jérôme Enrico, Cyril Rambour, Bianca Olsenová.
Hrají: Bernadette Lafontová (Paulette), Carmen Mauraová (Maria), Françoise Bertinová (Renée), Dominique Lavantová (Lucienne), André Penvern (Walter), Jean-Baptiste Anoumon (Ousmane).
V kinech od 21. února 2013
