Všechny vítězné filmy letošního Berlinale mají nápadnou společnou nit. Vypovídají o tom, jak překonávat nečekané životní překážky a že je k tomu potřeba odvaha. U vítězného snímku Nedotýkej se mě, na kterém se podíleli čeští producenti, můžeme ocenit odvahu samotných filmařů, že experimentální film na téma sexuálních odlišností natočili. A přijímat svůj nový obličej a nový život, což musí hrdina ve filmu Tvář, oceněném druhou hlavní cenou, na to je také potřeba odvaha.
Glosa z Berlinale: Zlatého medvěda zaujal sexuální experiment pro elitu. Nebo pro snoby
Vítězný snímek Nedotýkej se mě (Touch Me Not, režie Adina Pintilieová) rozdělil novináře i diváky. Takové filmy mají festivaly rády. Je to film, z kterého lidé ve velkém odcházeli, ale kterému ti, co vydrželi, nakonec zatleskali. Jedni novináři jej oceňovali pro vizinářství a odvahu, a jiní psali, že nic podobného nemá v soutěži Berlinale co dělat.
Vize pro nemnohé
Každopádně je to snímek, na který normální diváci do kina nepřijdou. Dokonce i jeho příznivci uznávali, že je pro úzkou skupinu lidí. Vyhrál film pro intelektuální elitu, která bude rozebírat jeho vizionářství a umělecké postupy. A možná vygeneruje i mnoho snobů. Ale bezpochyby i takovéhle filmy mají právo na existenci.
Nedotýkej se mě, bručí šokovaný Zlatý medvěd (zdroj: ČT24)
Experiment na pomezí dokumentu a hraného filmu vznikl ve štědré evropské koprodukci, do které se kromě Rumunska, Německa, Bulharska a Francie zapojilo i Česko. Je otázka, do jaké míry by se měla podobná díla podporovat a do jaké míry je oceňovat hlavními cenami.
Ocenění pro takto vyčnívající minoritní film popírá přístup, který podporuje například Jiří Menzel, oceněný právě letos cenou Kamera Berlinale za přínos světové kinematografii, pro něhož divák vždycky byl důležitý.
Naproti tomu Velká cena poroty pro polskou Tvář nebo Stříbrní medvědi udělení v jednotlivých kategoriích se obracejí k filmům, jejichž vyprávění je pro běžné publikum přístupnější a srozumitelnější. Tvář (Twarz) má v centru pozornosti mladého muže, který po těžké nehodě prošel několika transplantacemi obličeje a hledá svou původní identitu, přičemž okolí mu to příliš neusnadňuje.
Kromě toho film ukazuje zrádnost úsloví „přej a bude ti přáno“ v tom, jak neočekávaně tato přání mohou být vyplněna. Tvář představuje bigotnost polské společnosti, ale zůstat jen u tohoto zhodnocení je omezené. Naopak je fascinující, jak se režisérce Małgorzatě Szumowské podařilo zachycením života lidí na provinční vesnici popsat obraz společnosti nejen polské, ale i naší středoevropské a zřejmě i obecně lidské.
Další podoby odvahy
Na odvážné činy se zaměřily obě ceny za herecké výkony. To je případ paraguayské herečky Any Brunové ve filmu Dědičky (Las herederas). Hraje ženu, která musí po uvěznění své přítelkyně vzít život do vlastních rukou a tím objevuje neznámý nový svět – ten v páru s milovanou a pečující partnerkou neznala.
A ještě nápadnější je patrná tendence k odvaze ve francouzském filmu Modlitba (La prière), kde se Anthony Bajon jako dvaadvacetiletý Thomas snaží zbavit své závislosti na těžkých drogách v odvykacím centru v horách a bojuje i se svými vnitřními pochybnostmi.
Jedním z překvapení hlavního programu byla mimo jiné i nepřítomnost asijsko-pacifického teritoria, obvláště když jsou to kinematografie, které do Berlína často přicházely s inovacemi, a odjížděly s početnými cenami. Jiná kritická poznámka může směřovat k porotě, která nijak nezohlednila citlivý a u nákupčích populární norský film Utøya 22. července.
Na kvalitu soutěžních filmů se snášela během festivalu kritika, kterou rozhodnutí poroty ještě částečně podpořilo. Letos byl oslaben také pro Berlinale tradiční politický apel vítězných filmů.
Možná je to výzva divákům, aby našli osobní odvahu a nebáli se udělat osudový krok – ať už vůči sobě, nebo vůči druhým. To by mohlo být poselství vítězných filmů Berlinale. Jen je podle mého názoru škoda, že vřídlo „odvážných“ berlínských filmů omezuje na vrcholu titul, který k mnoha divákům nedotryská.