Nejprve se v lednu 2017 stal šéfem Dejvického divadla Martin Myšička. Loni v září nastoupil na místo uměleckého šéfa Činoherního klubu Ondřej Sokol. A minulý měsíc vešlo ve známost, že soubor činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni povede od sezony 2019/2020 Apolena Veldová. Všechno herci.
Umělecky nejpodnětnější kapitoly českého divadla od konce druhé světové války až doposud psaly soubory, které vedl režisér, případně v těsné spolupráci se spřízněným dramaturgem. Divadlo Na zábradlí bylo nejprogresivnější za šéfování režiséra a literárního kritika Jana Grossmana; Národní divadlo prožívalo v činohře velmi dobré časy na přelomu padesátých a šedesátých let pod vedením režiséra Otomara Krejči, který v roce 1965 založil Divadlo za branou a šéfoval mu až do roku 1972.
V brněnském Divadle Husa na provázku se v čase po listopadovém převratu ukazuje být nejvýraznější kapitolou ta, kterou formoval režisér Vladimír Morávek. Jinou výraznou éru týž muž „napsal“ v královéhradeckém Klicperově divadle. Ústecké Činoherní studio mělo své slavné údobí, kdy je vedl režisér Ivan Rajmont. Ostravská Komorní scéna Aréna náleží k nejpozoruhodnějším scénám současnosti; uměleckým šéfem je režisér Ivan Krejčí. A tak by se dalo pokračovat.
Smysl toho výčtu je zřejmý: zdrženlivost vůči tomu, aby soubor umělecky vedli herci či herečky. Tím spíš populární a na mnoha frontách obsazovaní(é). Dejvické divadlo (DD) do centra pozornosti kritiky a především běžného diváctva dovedl Miroslav Krobot, který tuto scénu zásadně formoval coby již uznávaný divadelní režisér a pedagog. Tím se dostáváme k volbě Martina Myšičky.
Dejvický soubor vznikl specificky: Krobot v roce 1996 přivedl do divadla v Praze 6 absolventský ročník DAMU. Někteří herci odpadli, někteří přibyli posléze, ale v zásadě je tomu tak, že za uplynulých více než dvacet let si na sebe (nejen profesně) velmi navykli, jsou sehraní, inscenace spolu skutečně tvoří – nejsou typickými herci „jen tak“ v angažmá. Když tedy Krobot funkci složil, kolektiv zřejmě usoudil, že nikdo mu nerozumí tak jako oni sami sobě – a zvolili jednoho ze svých řad uměleckým šéfem.
Martin Myšička je herecky nepochybný. Kromě angažmá na „rodné“ scéně toho stíhá ve filmu a v televizi dost a dost. Lze při takové rozkročenosti, při hereckém úvazku v divadle a řadě kšeftů bokem, umělecky směrovat divadlo? Myšička určitě byl a možná nadále je člověkem velké kapacity (absolvoval roku 1995 herectví na DAMU i subnukleární fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK), ale nechat se obsadit do hlavních rolí ve dvou z posledních tří inscenací v DD (Elegance molekuly, Vražda krále Gonzaga) a být současně umělecky zodpovědný za divadlo jako celek, to je riskantní sousto pro všechny zúčastněné.
