Věřil pragmatické tezi: Nevěř ničemu, co neprožiješ! A také podle ní žil. A tak miloval ženy, bral drogy, meditoval – a dělal božskou muziku, protože měl dar od pánaboha. Ale celý svůj bouřlivý a neklidný život vlastně hledal jen pravdu, usmíření a klid. Miloval, protože to bylo v jeho srdci (a navíc měl rád věci, které chlapi mívají rádi), neklidně balancoval na hraně mezi materiálním a spirituálním, neboť to bylo v jeho duši a všechno dělal jako perfekcionista (ať už šňupal kokain, nebo stál u mixpultu v nahrávacím studiu), protože to bylo v jeho povaze. Jednou se ho zeptali, proč vlastně dělá muziku. Odpověděl jim: „Protože musím nějak naložit se svým životem.“
Jmenoval se George Harrison a Martin Scorsese o něm natočil epický, superdlouhometrážní dokument George Harrison: Living in the Material World, který vypráví o tom, jaký byl, jakým chtěl být a jakým se nakonec opravdu stal…
Fakt, že filmový klasik, jako je Martin Scorsese, jenž koketoval s Oscary (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista, Mafiáni, Věk nevinnosti, Gangy New Yorku) a je vlastníkem hvězdy na hollywoodském Chodníku slávy, natočil dokumentární hudební dlouhovečerák, poučeného filmového diváka nepřekvapí. Neboť tento ví, že dotyčný Mistr má v tomto žánru natrénováno. Jeho rozsáhlou filmografii totiž zdobí i několik výživných, hudebně dokumentárních kousků. Tím prvním byl Poslední valčík, zachycující unikátní koncert rockové skupiny The Band, která doprovázela Boba Dylana a s pódiem se definitivně loučila na Den dívkuzdání, v roce 1976.
Následovalo období, kdy býval Scorsese jedním z širšího týmu režisérů, kteří se podíleli na různých hudebně dokumentárních (především televizních) projektech. Patří mezi ne profilovky Michaela Jacksona (Michael Jackson: Video greatest Hits - HIStory /1995/ a Michael Jackson: Number Ones /2003/), ceněný televizní seriál Blues (2002, 7x95 min.) či téměř třistaminutový Concert for New York City (2001), pořádaný na počest obětí tragického 11. září.
Poté následovala již jen Scorseseho režijní žánrová sóla. Hudební dokument o životě a době poprockového idolu, jenž nesl výmluvné jméno Bob Dylan (2005), na němž pracoval čtyři roky a jehož stopáž je jen o sedm minut kratší nežli současný portrét George Harrisona. A hudební dokument Rolling Stones (2008), jejichž přípravu a koncert v Beacon Theater točil dvě noci na osmnáct kamer, za něž postavil i pár oscarových kameramanů.
Není to žádný troškař, tenhle ambiciózní filmař Martin Scorsese, a hudební dokument je žánr, který má evidentně rád a točí si ho zřejmě i tak trochu pro radost. Protože má rád tohle prostředí, hudbu a lidi, kteří ji tvoří – a podobně jako George Harrison hlavně ty, kteří v něčem opravdu vynikají.
Tak už je vám jasné, proč tenhle opus Scorsese prostě musel natočit? Řekl bych i proto, že je vlastně tak trochu i o něm.
Zahraj to znovu, Georgi!
Neříkali tomu umění, ale rokenrol a cítili, že tohle je to, co je baví, co umí a co chtějí (!) dělat. Legendární a ikonická skupina Beatles. Když se rozcházeli, bylo to vnímáno jako počátek úpadku britského impéria. Když začínali, přespávali v kutlochu za plátnem hamburského porno kina, ale pak se všechno raketově rozjelo a za chvíli bylo samozřejmé, že pro ně rezervují celé patro newyorského luxusního hotelu Plaza. Z klubů a tančíren se katapultovali na velká pódia, pod nimiž pravidelně v transu šílely tisíce dívek, a oni šli dál, překračovali ty, které to neustály a omdlely, protože se stali těmi, kteří získali všechno a mohli dělat všechno. Byla to síla a nastalo to tak brzo, že měli šanci poznat (alespoň někteří z nich), že v tomhle smysl a cenu života nenajdeš. Že tohle není ono, že sjíždění LSD činí život jen falešně dokonalým - že přece musí existovat i něco jiného. A George Harrison byl tím, kdo se to celý život pokoušel najít.
Toto je jeho příběh (tak jak ho pět let po fragmentech, trpělivě pečlivě a s respektem sestavoval Martin Scorsese), který spolu s ním vyprávějí i ti, kdo Harrisona ho znali, chápali a měli k němu blízko, třeba: Paul McCartney, Ringo Starr, Yoko Ono, Eric Clapton, Jackie Stewart, „pythoni“ Terry Gilliam a Eric Idle či hudební producenti George Martin a Phil Spector (a řada dalších). Je to dobrá společnost, jež vzpomíná na jeden dobrý a neuvěřitelně naplněný život, v němž byl George zpočátku jednou stranou sevřeného čtverce a dal do toho všechno a posléze sólistou, jenž patří mezi ty, kteří chtějí jít dál a celou dobu stejně směřují ke své vlastní cestě, jež ho přivedla až k indické duchovnosti.
Vpusť mě do svého srdce!
Jakoby právě o toto Scorsese usiloval ve svém rozměrném dokumentárním opusu, jenž je preventivně rozdělen anoncovanou přestávkou, kterou český distributor zřejmě nebude respektovat (a mírně bych se k tomu ve jménu konzistentního zážitku přikláněl, jakkoli chápu váhu a naléhavost fyziologických argumentů). Tahle masivní stopáž se totiž dá vydržet v kuse, neboť je zaplněna zajímavě konstruovaným obsahem, který nemá ornamentální mezihry a stále je o něčem.
Nicméně přestávkový předěl jakoby odděloval tu část výpovědi, která mapuje především genezi legendární kapely, tu fantastickou fázi, kdy všechno skvěle šlape tak, jak vy chcete, a druhý poločas, ve kterém vás stále častěji napadá, že vlastně začínáte paradoxně chtít, aby to vlastně už skončilo. Zatímco v oné první části je George Harrison líčen spíše jako součást týmu, jako někdo, kdo usiluje o to, aby něčeho významného dosáhl, je druhá polovina prakticky již jen o něm.
O megahvězdě, geniálním hitmakerovi, ale především senzitivním člověku, který začíná chápat, že dosažené je třeba také důstojným a přijatelným způsobem dokončit a uzavřít. A také, že život není jen ubíhající šňůra zastávek, kdy na té další si již nevybavíte tu předchozí, ale musí být někde, nějak a něčím ukotven. Možná je tahle část o něco méně zábavná, relaxační a spektakulární, ale poctivý dokumentarista Scorsese to musel risknout, protože věděl, že je pro pochopení téhle výjimečné osobnosti nepostradatelná.
Sláva je bál…
Z úctyhodné, promyšleně vybrané a sestavené mozaiky archivních materiálů a autentických rozhovorů, která nepotřebuje vysvětlující ani návodný komentář (a také ho naštěstí nemá), se postupně vyloupne portrét, který je životný a oslovující napříč diváckým spektrem.
Ten, kdo má Harrisona nastudovaného, tu dostane přehledně a výmluvně utříděný komplex relevantních dat, jejichž souvislosti možná do téhle chvíle všechny nechápal. Ten, kdo v zásadě docela tuší, o koho jde, bude překvapen, co všechno o něm dosud nevěděl – a ten, kdo nevěděl, která bije, bude z kina odcházet alespoň minimálně zasvěcen. To přece není vůbec špatné, co říkáte?
Byli populárnější než Kristus, byť (nebo právě proto, že) jejich víra byla zapsána do notové osnovy. A George Harrison byl jedním z nich. Bez něj by nebyli. A s ním byli bohatší nejen kvůli jeho muzikantskému partu. Tenhle pozoruhodný film je nejen o tom, co všechno vydal a co nám zanechal, ale také o tom - a v jistém smyslu především o tom -, co se naučil nebo chtěl naučit. Například, jak v okamžiku smrti opustit své smrtelné tělo. Když se to skutečně stalo, zaplnil se pokoj světlem. A my v něm stojíme v pokoře a úžasu, sledujeme Scorseseho dokument a říkáme si: „Je v pořádku. Pořád tu je s námi! Stačí jen pozorně poslouchat…“
GEORGE HARRISON: LIVING IN THE MATERIAL WORLD. USA 2011, 208 min., české titulky, od 12 let. Režie: Martin Scorsese. Kamera: Martin Kenzie, Robert Richardson. Účinkují: George Harrison, Paul McCartney, John Lennon, Ringo Starr, Olivia Harrisonová, Dhani Harrison, Eric Clapton, Pattie Boydová, George Martin, Ravi Shankar, Jane Birkinová, Yoko Ono, Terry Gilliam, Eric Idle, Jackie Stewart, Phil Spector. V kinech od 25. října 2012.
