Praha - Murakamiho román Norské dřevo je četbou téměř povinnou, v Česku se prodalo od roku 2002 přes 40 tisíc výtisků, což není vůbec malé číslo. V době studentských bouří na konci 60. let se odehrává jedna ryze soukromá. Toruovi, Naoko a Midori je dvacet a potýkají se s láskou, životem i smrtí a bolestnými proměnami sebe samých. Japonský spisovatel se dlouho bránil převedení svého bestselleru na filmové plátno, nakonec ale svolil. Snímek vietnamsko-francouzského režiséra Tran Anh Hunga se znalostí knihy počítá a klade důraz především na vizuální složku vyprávění.
Murakami je oblíbený pro svou sdílnost a jeho knihy jsou součástí obecně srozumitelné popkultury. Film natočený podle jeho nejznámějšího díla ale naopak cílí na diváky artových kin. „Jsem rád, že snímek je pojatý umělecky, jinak, než jak by k němu přistoupili Američané. Ti by z toho udělali nějakou velkou lovestory,“ domnívá se spisovatel, překladatel a novinář Ivan Adamovič. Dodává ale: „Na druhou stranu, Murakami je vlastně pop spisovatel, taky to není žádný hoch umělec, aby nutně vyžadoval speciální umělecký přístup.“
Kdo nečetl, uvidí?
Na Hungově pojetí Adamovič oceňuje především obrazovou složku, práci s barevností, která příběh, známý z knihy, spíše doplňuje, než rozvíjí. „Připadá mi ale, že režisér tvoří artový film tak trochu chtěně a schématicky. Pravidelně se střídá dialog s tklivým záběrem do přírody, s širokým plátnem, kde se ztrácí lidské postavy, a to mi přijde až mechanické a lehce nudné,“ přiznává Adamovič.
Hungovi se bohužel zdaleka nepodařilo vyvolat filmem v divákovi stejné nebo aspoň podobné emoce jako Murakamimu ve čtenářích. Ti, kteří Norské dřevo nečetli, navíc nutně musí zápasit s pochopením příběhu i postav. Zachytí možná komplikovanost vztahu Torua a Naoko, poznamenaného smrtí jejich společného přítele, obtížněji už pochopí pragmatismus Toruova přítele Nagasawy, natož jednání Naočiny spolupacientky Reiko, jejíž příběh je okleštěný na minimum.
Ztraceno v překladu
„Mám z filmu pocity mírně rozpačitý, protože na mě působí jako jedna přeestetizovaná, velká spekulace,“ okomentoval snímek filmový kritik Jan Jaroš, jenž patří k nečtenářům Murakamiho románu a adaptace literární předlohy ho prý ani nijak nepřesvědčila, že by si měl knihu koupit. Chtěnost a spekulativnost mu vadí mimo jiné v rozporu, který literární Norské dřevo ukázalo nenásilně – mezi otevřeností při svěřování s tužbami, i sexuálními, a japonskou uzavřeností, lépe řečeno pocitem nepatřičnosti projevovat své city.
Pohled cizince, kterým Tran Anh Hung je, na něco tak niterně japonského, se podle Jaroše příliš nezdařil. I přesto, že Murakami vietnamsko-francouzkému režisérovi pomáhal při tvorbě scénáře k filmu, který Hung chtěl natočit v japonštině s japonskými herci, protože Japonsko k příběhu podle něho neodmyslitelně patří. Navzdory tomu, že v řeči Murakamových hrdinů neumí ani slovo. Jen pro zajímavost: komunikace při natáčení nebyla nijak jednoduchá, vše se prý překládalo nejprve z japonštiny do angličtiny a poté do francouzštiny.
Film by neměl být ilustrací, Hungův snímek ale je
Přechozí Hungovy snímky, natočené v podobné poetice jako Norské dřevo, připadaly Jarošovi mnohem životnější. „Zejména ve Vůni zelené papáje (Zlatá kamera za nejlepší debut z Cannes a nominace na Oscara) se mu podařilo vystihnout životní skutečnost, přiblížit mentalitu postav, ukázat docela věrohodně prostředí,“ podotýká kritik. Právě věrohodnost a především vtažení do příběhů a vyvolání emocí v Hungově adaptaci Murakamiho knihy ovšem postrádá.
„Citům jednotlivých hrdinů jsem nebyl schopen uvěřit. Film se se mnou míjel. Obrázky, kterými jsem byl oslovován, a přitom mě neoslovovaly, vnímán jako jednu nekonečnou ilustraci k románu,“ říká Jaroš a uzavírá: „Filmová verze jakéhokoli díla by ale neměla ilustrovat, měla by se pokusit to, co spisovatel navodí slovy, navodit audiovizuálními prostředky.“
V předpremiéře bylo Norské dřevo uvedeno v Česku na lednovém festivalu japonských filmů v pražském kině Světozor. Do kin vstupuje 10. února. V hlavních rolích: Kenichi Matsuyama, Rinko Kikuchi. Skladba Beatles Norské dřevo, podle níž jsou kniha i film pojmenovány a která evokuje atmosféru 60. let, v nichž se příběh odehrává, ve snímku sice zazní, dominantní zvukový doprovod ale tvoří hudba složená Jonnym Greenwoodem z britské kapely Radiohead.
Všech Murakamiho knih se v Česku dohromady prodalo zhruba 170 tisíc výtisků. Vedle Norského dřeva měla velký úspěch také Kafka na pobřeží, jistě nejen proto, že spisovatel v roce 2006 převzal v Praze za svou tvorbu Cenu Franze Kafky. Odeon nyní pracuje na vydání nové knihy, třísvazkového díla nazvaného 1Q84.
