Na sklonku listopadu 1945 se veřejnosti poprvé představila ctihodná Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha – nebo zkrátka Pipi od švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové. Postava rebelantské dívky se dvěma zrzavými copy zafungovala na dětského čtenáře takřka okamžitě, protože až anarchisticky popírala pravidla i společenskou pruderii. A dnes platí za nedílnou součást zlatého fondu dětské literatury.
K bestselleru se dá v některých případech dojít jedině s vyvrknutým kotníkem - a Astrid Lindgrenová o tom podala (tehdy ještě bezděčné) svědectví ve svých válečných denících, které si vedla jako pracovnice švédské poštovní cenzury už od Hitlerova útoku na Polsko v září 1939.
Aby si udržela orientaci v evropském dění, v zápiscích doplňovaných novinovými výstřižky obvykle reflektovala diplomatická jednání a posuny front, na začátku dubna 1944 ale přiznává, že má války plné zuby – a navíc je kvůli noze, kterou si vyvrkla na zledovatělém chodníku u stockholmského Vasova parku, přikovaná k lůžku.
„Abych zabila čas, začala jsem si těsnopisem zapisovat příběhy,“ vzpomínala o dekády později na vznik světoznámých příběhů o vzdorovitém zrzavém děvčeti a tentýž lehký tón nesou i spisovatelčiny deníkové záznamy z jara čtyřiačtyřicet: „Na domácí frontě to vypadá tak, že (dcera) Karin dostala spalničky, a to pořádné, a nesmí z postele. Já se momentálně pořádně bavím Pipi Dlouhou punčochou.“
Citrónie Cimprlína Mucholapka
Generace čtenářů dnes Pipi znají jako rošťácké děvče s pihami a dvěma rezatými copy, které se obléká do vlastnoručně vyrobeného oblečení, nezatěžuje se autoritou dospělých ani jimi vynucovaným řádem a podle vlastních pravidel vládne zchátralé Vile Villekulle, kde žije bez rodičů, zato s opičákem panem Nilssonem a koněm Alfredem.
Lindgrenovou k příběhu navedla dcera Karin, kterou jako sedmiletou schvátil v tuhé švédské zimě 1941 těžký zápal plic a (jak si spisovatelka zapsala) způsoboval „větší starosti než celá světová válka“. „Vyprávěj mi o Pipi Dlouhé punčoše,“ vyzvala pak Karin svou matku z peřin, a protože svérázné jméno ve své dětské fantazii vyfabulovala, začala fabulovat i Lindgrenová.
Copatá taškářka se v úplnosti jmenuje Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha a „tak nevšední jméno“, podotkla později autorka, „si zasloužilo i nevšední dívku“. Čtyřiatřicetiletá úřednice, která ještě nepomýšlela na dráhu úspěšné spisovatelky, se proto dala inspirovat dceřinou kamarádkou i svérázným děvčetem, které si v blízkosti spisovatelčiny letní chaty ve Furusundu pronajalo nedostavěný dům a koně ustájilo na verandě.
Stejně jako u pozdějších děl pak i v případě Pipi punčochaté využila Lindgrenová své vzpomínky na dětství strávené na statku Näs v jihošvédském městečku Vimmerby. Limonádový strom, ze kterého pije Pipi i se svými kamarády Tomíkem a Annikou, má předlohu v místním jilmu; k Villekulle pak autorku navedly stavební projekty jejího otce.
Astrid Lindgrenová (1907–2002) se narodila jako Anna Emilia Ericssonová v městečku Vimmerby v jižním Švédsku. Už jako šestnáctiletá začala pracovat jako elévka v redakci regionálních novin, za druhé světové války vykonávala sekretářskou cenzorskou práci, poté vstoupila do literárního provozu.
Knižně debutovala v roce 1944 knihou Britt-Mari se svěřuje, o rok později následovala Pipi Dlouhá punčocha, která pro autorku představovala průlom na švédské (a následně i světové) literární scéně. K dalším hrdinům jejích knih patří Kalle Blomkvist, Děti z Bullerbynu, Nils Karlsson, Mio, Karkulín, Madynka nebo Ronja.
Pro tvorbu Astrid Lindgrenové je typické, že nenabízí výlučně laskavé dětské příběhy, autorka se nevyhýbala ani tématům samoty, smrti a zoufalství, která vrcholně zpracovala v baladické knize Bratři Lví srdce. Ačkoliv se nikdy nedočkala Nobelovy ceny za literaturu (a sama ji odmítala), je držitelkou desítek jiných literárních cen a v roce 1958 například získala medaili Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autora dětských knih.
Raději karamelky než rybí tuk
Rukopis příběhu věnovala Lindgrenová dceři k jejím desátým narozeninám na jaře 1944 a záhy pro něj začala hledat místo i na švédském literárním trhu. Stockholmské nakladatelství Bonnier ale startující spisovatelku odmítlo mimo jiné s vysvětlením, že jsou Pipiina dobrodružství pro dětského čtenáře příliš excentrická.
Lindgrenová uspěla až na další adrese, v nakladatelství Rabén & Sjögren, které nejprve v listopadu 1944 vydalo její dívčí román v dopisech Britt-Mari se svěřuje a o rok později dalo prostor i Pipi Dlouhé punčoše (Lindgrenová pak v tomtéž nakladatelském domě řadu let pracovala). V originálním názvu jako Pippi Långstrump a s ilustracemi Ingrid Vang Nymanové zamířila mezi čtenáře před rovnými pětasedmdesáti lety – 26. listopadu 1945.
O své svérázné hrdince Astrid Lindgrenová napsala, že „neměla matku ani otce, a to bylo samozřejmě výhodné, protože ji nikdo nehnal do postele ve chvíli nejlepší zábavy a nikdo ji nenutil polykat rybí tuk, když si chtěla dát raději karamelky“.
V této nevázanosti spočívá i úspěch, který knížka po svém vydání zaznamenala u dětského publika. Talentovaná prozaička totiž nevyslyšela přetrvávající předpoklad, že má být dětská literatura přímočaře edukativní, a místo toho se na svět začala dívat očima svých čtenářů, našla pro jejich optiku pochopení a navíc jim v postavě rebelantské a svobodné Pipi splnila jejich vlastní sny a fantazie.
Dobovou kritiku právě tato možnost dráždila; Lindgrenové bezprostředně po publikaci copatých příběhů vyčítali, že děvče s kapsami plnými peněz bez rodičů a pořádného vychování a navíc se ztřeštěným chováním nebude dětem v poválečném Švédsku sloužit jako žádoucí příklad. Poslední slovo ale nakonec měli čtenáři.
Dobrodružství Pipi punčochaté se dočkalo překladu do sedmdesáti jazyků a po celém světě se ho prodalo přes šestašedesát milionů výtisků, posloužilo jako předloha pro divadelní hru (podepsaná je pod ní přímo Lindgrenová) i jako námět úspěšného hraného filmu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Švédské vypravěčce navíc právě Pipi Dlouhá punčocha zažehla nebývalou uměleckou dráhu, protože v rychlém sledu vydala i další tituly, které dnes patří do kánonu knih pro malého čtenáře. Už dva roky po Pipi tak mezi čtenáře zamířil Kalle Blomkvist a neméně úspěšné Děti z Bullerbynu. Ty také představují Lindgrenové první titul přeložený do češtiny.
Známka punku
Sama „Pipilota Dlouhá punčocha“ v dětské kultuře druhé půle minulého století zafungovala nejen jako hrdinka blízká svým vzdorem, ale také jako příhodný literární vzor ženského hnutí. Představovala totiž nebývale emancipovanou ženskou postavu, která se bez zábran rozchází s tradičními vzory, vzpurně reaguje na omezování své svobody a její oblečení by odpovídalo dětským kolekcím leda ve chvíli, kdy by je navrhovala Vivienne Westwoodová.
Německý deník Frankfurter Rundschau dokonce uličnici v hadrovém oblečení v mírné nadsázce popsal jako „nezávislou anarchistku dlouho před tím, než získal letopočet 1968 vůbec nějaký význam“ a dodal, že „by se dala označit i za objevitelku punku – čtyřicet let před Sex Pistols“.
O něco uměřeněji literární význam Pipi Dlouhé punčochy definuje skandinavistka Barbora Grenčerová v antologii Nejlepší a nejvlivnější knihy pro děti a mládež, když píše, že „v pihovaté Pipi dokázala Lindgrenová vytvořit postavu výjimečné svobodomyslné dívky, která se nebojí jít za svými sny“.
Síla postavy a úspěch pihovatých dobrodružství pak nespočívají jen v Pipiině svéhlavosti, ale i přátelskosti a v hodnotovém žebříčku, který je správný, aniž by ho bylo potřeba vymiňovat. Jak se koneckonců dala slyšet i sama Lindgrenová: „Dobrá kniha má být jako štika. Špičatý a ostrý nos, pak kus užitečného stravitelného masa a nakonec mrštný ocas.“
