Jak je možný paradox, že Beethovenova Óda na radost zněla jen pár kroků od plynových komor? Neobvyklé memento holocaustu nabízí kniha moravského rodáka a izraelského historika Otty Dov Kulky nazvaná Krajiny Metropole smrti. Kniha vybočuje z řady autobiografických vzpomínek, je spíše sledem meditací o tom, jak zkušenost šoa formovala lidskou paměť a imaginaci. Poslechněte si rozhovor pro pořad U zavěšené knihy:
Moravský rodák Otto Dov Kulka byl jako devítiletý chlapec internován nejprve v terezínském ghettu a odtud o rok později deportován do tábora smrti v Osvětimi. „Jsou to krajiny dětství v metropoli smrti, kdy jako devítiletý a desetiletý s údivem pozoruji všechno, co je kolem, a nechápu ještě ten dalekosáhlý význam toho, co se děje,“ vypráví dnes.
Pobyt v tak zvané metropoli smrti přežil a později se stal v Jeruzalémě renomovaným profesorem moderní historie. V roce 1978 se do Osvětimi vrátil, aby se vydal proti proudu řeky času. Jako vědec profesor Kulka vždy důsledně dodržoval střízlivý odstup od vlastního příběhu, nyní se však snaží uchopit osobní zážitky, které se vracejí jako živé představy a zkušenosti, jež dalece přesahuje jednotlivý lidský život.
Může to někoho oslovit? Asi jo
Kniha Krajiny Metropole smrti hledá novou řeč, která by mohla obsáhnout osobní i univerzální historii zároveň. „Ta kniha sama je něco dost neobvyklého. Je založena na existenci mých deníků a monologů, které jsem v určité situaci natočil sám pro sebe,“ popisuje Kulka, jak materiál vznikl. „Když mi koncem minulého tisíciletí objevili rakovinu, rozhodl jsem se digitalizovat ty zvukové nahrávky a nechat opsat deníky. Vybral jsem několik kapitol a začal uvažovat o tom, jestli to může k někomu mluvit. Tu odpověď mám teď. Asi jo.“
„Krajiny Metropole smrti dosáhly nemožného: Vynalezly zcela nový jazyk pro život s Osvětimí,“ chválí knihu kritika. Kulka tvrdí, že sám nečte beletrii a nesleduje filmy týkající se holocaustu. Pokud to kdy zkusil, cítil prý jen naprosté odcizení. Vzpomínky jiných nijak neodpovídají jeho vlastním vnitřním krajinám. Proto tvoří svou mytologii, která mu umožňuje porozumět absurdním událostem šoa. Propojuje řecké i biblické příběhy nebo texty Franze Kafky, především pak jeho povídku Před branou zákona.
„Vytvořil jsem si svou privátní mytologii. A vyvinul jsem jazyk, abstrahující a symbolizující. Nepíšu o utrpení jednotlivce ani o utrpení svém, nýbrž se snažím přemýšlet o významu historickém, filosofickém, antropologickém, nad Stvořitelem, nad etikou, nad tím, co je vrozeného člověku,“ vysvětluje svůj postup Kulka.
Tantalos nebo Sysifos
V knize nesoucí podtitul Zkoumání paměti a imaginace hrají důležitou roli i Kulkovy sny. (Jedna kapitola se jmenuje „Sen: Židovská Praha a Velká smrt“.) Jako by snový charakter kafkovských postřehů a biblického vyprávění o utrpení Joba lépe než přímý pohled vzpomínek postihoval neuvěřitelnou skutečnost Osvětimi. „Sny se mi vracejí ve variacích. Vždycky přijdu do krematoria a uprchnu v poslední chvíli, ale jako Tantalos nebo Sysifos jsem přiveden zpět. A věčné útěky musí skončit tím, že se zapojím a podrobím tomuto neúprosnému zákonu. Tím by to končilo,“ uzavírá Otto Dov Kulka.
Svazek Krajiny metropole smrti (184 stran) připravilo nakladatelství Torst. Z hebrejštiny jej do Kulkova rodného jazyka přeložila Magdalena Křížová.
