Důležitá je vzájemnost, zmínil kytarista a skladatel Michal Pavlíček několikrát jako host Interview ČT24. Ať už byla řeč o hraní v kapele, psaní písní pro kolegy z branže, nebo současné epidemiologické situaci v Česku. Na jejím nezvládnutí mají podle Pavlíčka podíl nejen politici, ale i lidé, kteří se nejsou schopni vzájemně podržet.
Maca Davise, Led Zeppelin či Beatles řadí Michal Pavlíček k „pardálům, na kterých budoval svůj kytarový pocit“. A patří k nim samozřejmě i Rolling Stones. Rockové legendě Pavlíček před třemi lety jako jeden z Pražského výběru předskakoval při tuzemském koncertě „valících se kamenů“.
Zážitek, který se jeví mnohým muzikantům jako nedostižný. V současné době, kdy se Česko nedovede vymanit z pandemie covidu-19, se o moc reálnější ale nezdá ani koncert před hrstkou lidí a bez hvězdných vzorů v zákulisí.
Pražský výběr byl svobodou v nesvobodě
„Kontakt, kdy je člověk na pódiu a cítí ty lidi, to hrozně chybí. To vzájemné propojení,“ přiznává Pavlíček. Interakce je pro něj jako umělce zásadní. Setkání stejně naladěných lidí ve správnou chvíli podle něho silně rezonovalo třeba v začátcích zmíněného Pražského výběru. Rockovou muzikou odpovídali členové kapely na pocit degradace a nesvobody.
„Začali jsme cítit, že už je to neúnosné, a podium i zkušebna pro nás byly postup do svobody. Najednou jsme cítili, že máme křídla, a naše muzika reagovala pocitově na okolní cenzuru, marasmus. V ten moment jsme byli nejšťastnější. Tahle raná fáze Výběru byla opravdu hodně silná. A lidé to cítili, protože jsme tímto způsobem získali velký okruh fanoušků,“ přibližuje tehdejší emoce Pavlíček.
Musí to být vzájemné
Dnes pětašedesátiletý muzikant nezůstal jen u rockové muziky. „Musí to být vzájemné,“ říká, co pro něj platí i v případě, že skládá pro jiné. Hudebně se potkal s Kamilem Střihavkou, Janou Kratochvílovou, Janou Koubkovou, Bárou Basikovou, Jiřím Suchým nebo Monikou Načeva. V poslední době napsal třeba debutové album pro Ivu Kubelkovou.
„Musí tam být inspirace. Něco, čím vás ten člověk osloví, ať už hlasem, osobností, pocity, nebo názory. A potom se to musí setkat. Člověk sice skládá pro interpreta, ale zároveň je to jeho podpis, jak to vnímá a cítí,“ vysvětluje Pavlíček. Pro něj jako pro kytaristu není nejdůležitější technika, ale „kytarová duše“. „Aby to, co z vás leze, ať je to pomocí tří tónů, nebo kulometné palby, prostě lidi zasáhlo,“ shrnuje jednoduše.
Chybují politici, ale i my
Hraní a skládání pro něj funguje jako lék i v současné, podle něj neinspirativní době, kdy „okolo létají šrapnely“. Současnou situaci, v níž se nedaří pandemii dostat pod kontrolu, připisuje na vrub populistickým rozhodnutím politiků, ale i části veřejnosti.
„Svědčí to o tom, že se udělaly chyby, a také o nás samotných,“ míní. Nemalý počet lidí podle něho vážnost epidemie zlehčuje. „Jako kdyby lidé přivírali oči nad tím, co se děje. To je pro mě alarmující. Jako kdybychom si dělali lockdown svého svědomí,“ obává se.
Řešení vidí opět ve vzájemnosti. „Jedině když budeme opravdu ohleduplní vůči sobě a budeme schopní se vzájemně podržet,“ zmiňuje podle něho jedinou možnou cestu ven.
