Praha - Novela Dámský gambit byla napsána již na počátku normalizace v roce 1972, o osm let později ji v Kanadě vydali manželé Škvorečtí. Prvního českého vydání se chopilo nakladatelství Druhé město. „Je to text erotický i mytologický i hravý. Jde v něm o vraždu a kradenou identitu, ve hře je láska, plod a potrat, touha po milostném zakořenění, splývání stejně drastické jako odmítání, přelézání z těla na tělo, vznášení a padání, řeč nad hrobem, s mrtvým. Ano, jsme blízko hrobu i milostného aktu, lásky i vraždy, grotesky i strašidelné pohádky“, píše v doslovu Marie Langerová.
„Potkat se s knihou po takové době ve mně vyvolává smíšené pocity. Zaprvé se mi zdá, že toho člověka, o kterém ta kniha je, už neznám. Současně si říkám, že mohu být rád, ža takové problémy už nemám. Nicméně, jazykově viděno bych řekl, že to je pro mne jakýsi návrat k autenticitě. V tom ohledu to je docela dobrý zážitek,“ uvedl po křestu knihy v rozhovoru v pořadu Události, komentáře ČT24 Jiří Gruša.
„Ta kniha pro mne tehdy byla významná tím, že jsem překonal určitou krizi, která potom změnila mou biografii. Vyléčila mne z negativismu. Podobný příběh jsem už nikdy neopakoval. V tom ohledu je to klasická příhoda o nepříjemné lásce a pro mne zdravotně důležitá,“ dodal s nadhledem spisovatel.
Proč tak dlouho trvalo vydat Dámský gambit, Gruša zdůvodnil, tím, že to nebylo vhodné, dokud byl ministrem školství. „Říkal jsem si, když tohle nyní vyjde, tak si žáci budou říkat – to máme tedy pěkného ministra!-. Takže, až když jsem skončil se svou politickou kariérou, usoudil jsem, že by kniha už mohla vyjít,“ uzavřel rozhovor Jiří Gruša.
Jiří Gruša o knize Dámský gambit:
Dámský gambit je vandrovní kniha. Na pouť se vydala jako čtený text, když bylo jasné, že nenajde tiskárnu, protože figuruji na seznamu nevhodných autorů. Ti ale naštěstí dostali u Ivana Klímy šanci představit svoje rukopisy alespoň přátelům. Český samizdat — Edice Petlice — vznikl pak opisováním podobných prací pro další zájemce.
Gambit se takto ocitl na vlastních nohách a došel až do Kanady. Josef Škvorecký mi napsal, že ho rád vydá. Myslel si, že je to echo na smrt Jiřího Pištory, který útrapy nových poměrů nechtěl snášet. A opravdu, bez šoku nad koncem přítele by tento příběh asi nevznikl. Já ale tvrdil, že šedi života vzdoruje také hořký smích anebo erotika jako heroika. Nenapadlo mne, že smích se směje i nám, a většinou ironicky. Povedlo se mi dorazit za Škvoreckým, ale ne zpátky do Čech. Šachová hra, kterou jsme hráli, nabízela jen mat. Teprve za dvacet roků se ukázalo, že dáma, která ji hraje, se jmenuje Fortuna a že má — nakonec — známé i v Brně.
Jiří Gruša je český spisovatel, překladatel a publicista - narodil se v rodině technického úředníka. Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii a historii. Po dvouleté vojenské službě působil jako redaktor a spisovatel v různých časopisech např. Tvář (spoluzakladatel), Sešity pro mladou literaturu (zakladatel), Nové knihy, Výběr z nejzajímavějších knih, Zítřek. Po zákazu časopisu Sešity v roce 1969 byl obviněn pro zveřejňování pornografie v části svého románu Mimner (časopisecky).
Přestože vyšetřování bylo zastaveno, autor ve své literární činnosti nesměl pokračovat.
Poté pracoval v letech 1969 - 1980 u různých stavebních podniků. V roce 1978 byl vazebně vězněn pro pobuřování prostřednictvím svého románu Dotazník.Tehdy také podepsal Chartu 77. V roce 1981 založil s Ludvíkem Vaculíkem samizdatovou edici Petlice. V té době získal literární stipendium a odcestoval do USA. Návrat do vlasti mu však nebyl umožněn, bylo mu odebráno čs. státní občanství.
Vnucenou emigraci prožil Jiří Gruša převážně ve Spolkové republice Německo a věnoval se literární činnosti jako spisovatel, překladatel a publicista v češtině i němčině.
Po znovunabytí občanství byl Jiří Gruša jmenován československým a později českým velvyslancem v Německu, v Rakousku. Ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR byl v roce 1997 - 1998.
