Tváře lidí dneška a těch, kteří žili před dvěma staletími. Zajímavé portréty napříč styly i rozdílnými epochami ukazuje nová výstava na Pražském hradě. Portrét v Čechách pohledem dvou staletí nabízí průřez tvorbou českých špiček malby. Poslední z obrazů pověsili kurátoři v úterý dopoledne.
Pořadatelé upozorňují především na dvě díla – poprvé vystavenou Dámu v klobouku Vojtěcha Hynaise a vrcholný kubistický portrét Dáma ve slaměném klobouku od Antonína Procházky. Vedle malovaných portrétů výstava také ukazuje sochařská díla.
Právě Dáma v klobouku se na zeď dostala v úterý jako poslední. Komu patří tvář tajemné ženy, se už asi nikdy nikdo nedozví. Podle mnoha odhadů se však jedná o slavnou herečku Saru Bernhardtovou, s níž se autor obrazu Vojtěch Hynais pravděpodobně znal.
Ženy se zahalenými vlasy inspirovaly malíře v různých dekádách. „Hynaisova Dáma v klobouku je vrcholné salónní dílo. Vedle toho dílo Antonína Procházky je specifickou formou českého kubismu a je to jenom čtyřicet let,“ komentuje kurátor expozice Ivan Exner.
Výstavu otvírají díla Josefa Mánesa, od jehož narození uplyne 200 let. Některá z děl prozradí o malíři například to, že byl znalcem květomluvy. „V portrétu baronky z Dobrše je krásně vidět jeho detail obrazu s břečťanem, který je symbolem věrnosti, vztahu a stálosti,“ doplňuje Exner.
Na Mánesovu tvorbu navazují jeho ideoví následovníci: Mikoláš Aleš, Josef Brožík, František Ženíšek a další. Expozice ukazuje, jak se v prvních desetiletích 20. století přidávají k velké portrétní tradici čeští autoři inspirovaní především francouzskými vlivy, kupříkladu František Kupka, Joža Uprka, Jan Preisler a jiní.
Největší prostor konírny je věnován kubistickým dílům Emila Filly a autoportrétům Václava Špály. Nechybí ani obraz z jeho modrého období. „Koncem první republiky psali v novinách, že není modrá barva, protože ji všechnu skoupil malíř Václav Špála,“ glosoval malířův syn Jiří.
Retrospektivní výstava dvou set let portrétů skrývá generace Národního divadla, autory inspirované francouzskými vlivy, solitéry, díla příznivců surrealismu nebo i ty, kteří tvořili v době války. Exner doufá, že doba portrétů nekončí. „V naší výstavě ji ukončujeme dílem mladých autorů současných, kteří se věnují portrétní tvorbě,“ vysvětluje. Ta už se často podobá spíše fotografii než malbě. Nejmladší z vystavených děl je dokonce z letošního roku.
