Kapitalista žasne a proletář moc neví, která bije. To režisér a scenárista Olivier Assayas horlivě vzpomíná, jak se žilo levicovým teenagerům z lepších kruhů v revoluční Paříži sedmdesátých let. Jen málokdo z nich si tehdy uvědomoval, že od nebe, pekla a nicoty nás odděluje jen život, ta nejkřehčí věc na světě.
Píše se neklidný rok 1971. Z Paříže se stalo policejní město, ve kterém se studenti brutálně mydlí s policajty a naivně doufají, že tím dosáhnou zrušení zásahových jednotek, v zastrčených tiskárnách se pokoutně tisknou mobilizující letáky a „Free Press“, noční sprejeři vylepují plakáty a píší své obžaloby po zdech úředních budov, někdo jiný sepisuje Manifest osvobozené mládeže a další se musí rychle zdekovat někam za čáru, protože ví, že po něm teď tvrdě půjdou. Je to podivná (nebo snad podivuhodná?) doba, kdy Pompidou pozval Brežněva do Paříže, středoškolský aktivismus se ocitá na scestí a dosud nezrození, budoucí umělci se střetávají s příliš hlučnou samotou svých bouřlivých dnů.
Cosi je ve vzduchu, události gradují, prolínají se a zbytňují vzájemnými střety, pořád se něco děje, jen nikdo pořádně neví, jak daleko je možné zajít a kam by to všechno vlastně mělo směřovat. Pro sotva odrostlé adolescenty není vůbec snadné se v tomto radikálním zápolení vyrovnat s rychle nabytou (pseudo)dospělostí, rozhodnout, kým by vlastně chtěli být, kde přesně by měli v danou chvíli stát a kudy, s kým a kam směřovat (maoisté jsou už trochu vyčpělí a trockisté už mnohým lezou krkem).
Když tohle natočíte jako pocitovou a vzpomínkovou reflexi, znamená to, že vznikne mozaika asociací, letmých reminiscencí a relativně autonomních, tematických epizod, které bude volně spojovat třeba postava průvodce touto nedospělou krajinou, středoškoláka z lepších kruhů Gillese (což bych řekl, že se v tomto případě také stalo). Natočit stejné téma jako sevřenou, dramatickou výpověď předpokládá opřít ji o dramaticky vyklenutý příběh, jehož postavy nejen vstupují do konfliktů, ale také ví proč a při překonávání překážek, jež vedou k cíli, který si vytkly, se jejich charaktery proměňují a vyvíjejí (což Assayasův, v zásadě autobiografický snímek, nenabízí ani náhodou).
Assayovo alter ego, nejisté, ale o to radikálnější dítě téhle proměnlivé doby Gilles v zásadě moc neví, zdali chce být spíše revolucionářem nebo umělcem (případně jak sloučit obojí?) a zda by se raději muchlal spíše s revoluční Christinou nebo spíše uměleckou Laurou, takže se pro jistotu míjí s oběma. V jeho postavě se zcela konkrétně a přiznaně promítá i fakt, že otcem režiséra a scenáristy tohoto autorského snímku Oliviera Assayase byl rovněž (ve své době uznávaný) režisér a scenárista Jacques Rémy, o jehož adaptacích Simeonova komisaře Maigreta s ním vede filmový syn Gilles nesmiřitelně kritické diskuse.
Nesmiřitelnost byla vůbec jedním ze základních generačních atributů téhle doby a také tehdejším anarchistům konvenující představa, že svoboda je prostě možnost dělat si, co chci, což svědčí o tom, že tehdejší mládežnická levice se od Mao Ce-tunga ještě neprokousala k Marxovi (a jeho pojetí svobody jako poznané nutnosti).
V Assayasově dobově jen vlažně ukotveném snímku se nepochybně promítá nejen jeho dávná zkušenost, ale i příznačná levicovost francouzských umělců a intelektuálů a také jeho vztah k filmu, zpočátku evidentně ovlivňovaný experimentálními snímky a dokumenty revolučně zaťatých filmařů, na které skoro nikdo nechodí a jež mapují třeba tehdejší situaci v Laosu. A jejich pokrokoví tvůrci vedou bezvýchodné debaty o tom, zdali je pro nový revoluční film nezbytné vyvinout nový jazyk nebo zda to není jen maloměšťácká úchylka. Základní pravidlo je, aby se točilo pro lid (co třeba dát dělníkům kameru, aby si to o sobě natočili sami?) a ne pro buržoazní estéty. A je vymalováno!
V tomto kontextu se zdá, jakoby Assayas naznačoval, že tehdy již matný počátek své cesty našel. „Máš štěstí, že víš, kým budeš,“ říká mu rádoby prorocky bývalá přítelkyně Laura, povlávající volně mezi oblbujícími drogami, partnery, komunitami a kontinenty. Vzhledem k tomu, jak se Gilles zatím projevuje, je to odvážné tvrzení, jež evidentně „zneužívá“ toho, že Assayas točí tohle autobiografické retro se znalostí, jak všechno později dopadne. Když chybí ústřední nosný příběh, je třeba ho nahradit. Třeba oslovující poetikou, jakou předvedl tandem Yves Robert - Marcel Pagnol (Tatínkova sláva, Maminčin zámek), na který ovšem Olivier Assayas evidentně nemá. Ostatně mládežnicky revoluční Paříž rozhodně není prosluněná Provence.
Cosi je ve vzduchu je tak spíše lehce artem otřelý bedekr různými zákoutími nedávno minulé, nemocné doby, který Assayas natočil zřejmě proto, že chtěl splnit něco, co si sám slíbil. Podrobněji si ho všimnou zejména pamětníci a potom dramaturgové filmových klubů, festivalů a přehlídek. Vykořisťovanému a pracujícímu lidu, pro který tehdejší revoluční filmaři točili, bude šumafuk.
APRÈS MAI / COSI JE VE VZDUCHU. Francie 2012, 122 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Olivier Assayas. Kamera: Eric Gautier. Hrají: Clément Métayer (Gilles), Hugo Conzelmann (Jean-Pierre), Lola Crétonová (Christine), Carole Combesová (Laura), Felix Armand (Alain), Léa Rougeronová (Maria), Mathias Renou (Vincent). V kinech od 10. října 2013.
