Praha – Slovenský snímek Cinka Panna by měl být takovým tři v jednom: historický film, hudební film a romantické drama. Tvůrci se pokusili všechny tři složky smíchat do sto dvaceti tří minut a jako po ingredienci, která by je stmelila dohromady, sáhli po tématu svobody. Bohužel se jim zcela nepodařilo vyhnout se tomu, aby místy výsledek nepřipomínal pověstný dort pejska a kočičky. A bohužel chuť nadčasovosti, která měla být velmi výrazná, je spíše mdlá. Kdo se ale pořádně nezakousne, nebude zklamaný – čeká ho pohled na nazdobenou, tak trochu kýčovitou, barevnou pohádku.
Příběh Cinky Panny, legendami opředené první romské primášky, se odehrává na začátku 18. století v rakousko-uherské monarchii. Přesné historické pozadí ale vlastně není pro tento slovenský film tak podstatné. „Doba a kostýmy se mění, ale lidské problémy zůstávají,“ říkají tvůrci. Nejde o školní dokument, a tak se více než na věrnost dějepisných faktů soustředí na pohnutky lidí v bojích, které vedou sami se sebou i s ostatními.
Žena patří k plotně, ne k houslím
Jednou z linií příběhu jsou proto osudy šlechtice Lanyiho (Martin Huba), tichého společníka protihabsburských vzbouřenců, a jeho syna, které se po celý film proplétají s osudem Cinky Panny. Všichni touží po svobodě, i když každý po trochu jiné. Lanyi se chce osvobodit od Habsburků, jeho syn od otce a zodpovědnosti a Cinka Panna od nalajnovaného ženského údělu.
Její příběh je příběhem mladého děvčete, které hledá své místo v životě. Že je talentovanou hudebnicí, je jasné brzy, ale rodiče se všemožně snaží vyhnat jí muzikantské plány z hlavy. Žena patří k plotně, ne k houslím. Cinka Panna se jim sice v mnohém podvolí, nechá se například provdat (nebo spíš prodat) za muže, kterého jí rodiče vybrali, ale nakonec svého snu stát se primáškou dosáhne. Ovšem, jak to tak bývá, nic není zadarmo.
Emocionální dramata ve filmové houbě
Film Cinka Panna se točil na Slovensku, v Maďarsku a v České republice. Musí se nechat, že zachytit propojenost romského kočovného života s přírodou se filmařům podařilo. I díky hudbě Arpáda Kákonyiho a všudypřítomné pestré barevnosti. Bohužel ta někdy působí spíš jako blyštivé cingrlátko na odvedení pozornosti od obsahu. Slovenský snímek doprovázejí v distribuci dva slogany. S prvním z nich – „dívka s darem od Boha“ – nelze nesouhlasit, proti druhému – „emocionální drama o síle individuality, která za cenu odříkání a vlastní oběti dokáže lámat zažitá pravidla“ – by se už něco namítat dalo.
Není nejmenších pochyb, že příběh Cinky Panny je možnými emocionálními dramaty nasáklý jako houba. Není ani pochyb, že tvůrci se jich snažili vyždímat co nejvíc a co nejlépe. Chtěli ukázat Cinku Pannu jako emancipační průkopnici (záměrné odkládání těhotenství kvůli kariéře asi nebylo v 18. století úplně běžné) i Cinku Pannu jako silnou osobnost, která se ke svému cíli blíží sice pomalu, ale jistě, překážky nepřekážky. Navíc silnou romskou osobnost. „Vidím v tom cestu, jak Romům připomenout vlastní minulost, kořeny a hlavně vzory,“ uvedl k filmu například scenárista Lubomír Slivka.
Jestli ta vaše houslistka nebude mít do roka buben…
Všechna tato témata nadčasovostí přímo svítí, vždyť emancipace nebo romská otázka jsou stále aktuální. Bohužel se tvůrcům i přes světelné signály oslí můstek mezi historickou látkou a současností podařilo nějak minout a mnohé scény tak působí spíš jako kýč než jako poselství, některé dialogy spíš směšně než jako moudra.
Například setkání v lese Cinky Panny a jejího manžela, během kterého se z ní stane jen Cinka, by se mohl prodávat jako pouťový barvotiskový obrázek (záběry na vášnivé milování se střídají se záběry na cválající stádo koní a plápolající oheň). A když pak během následujících pěti vteřin přijde Cinka Panna o muže, stihne ho oplakat a ještě si potřást rukou s otcem vraha, jako by se nechumelilo, divák jen užasle zavrtí hlavou.
Navíc o nějakém dramatické příběhu na plátně nemůže být příliš řeč. Děj se dopředu posouvá přískoky a jednotlivé příběhy a scény tak nějak leží vedle sebe. Psychlogie postav je dost mělká a jejich plochost umocňují ještě výkony některých (ne)herců. A také pokusy o humor - například jánošíkovské vtipkování povstalců („já bych bohatým bral a chudým dával“) nebo vyhrožování otce ženicha, že pokud nebude vnouče, musí rodina Cinky Panny vrátit peníze, které za ní zaplatil („jestli ta vaše houslistka nebude mít do roka buben, tak…“) - vyznívají spíš trapně než povedeně.
Nečekejte, nebudete zklamáni…
Pokud půjdete do kina na Cinku Pannu, nečekejte dojemný příběh, který vás rozslzí. Nečekejte ani, že vám ještě před usnutím bude film v hlavě rezonovat (snad jen, že vaše sny budou barevnější). Nečekejte ani, že vám návštěva kina přinese odpovědi na některé otázky nebo že byste se u některé postavy řekli: ty jo, přesně jako já, a to je dvě století starý příběh. Čekejte příjemné pokoukání v krásných exteriérech, pohádku z romského prostředí, kde žádnou hlavní postavu nehraje Rom, a nebudete zklamáni. Ani tím, že závěrečnou píseň filmu o romských hudebnících nazpíval Karel Gott.
Kdy a kdo
v kinech: 5. února; režie: Dušan Rapoš; kamera: Ján Ďuriš; hrají: Anna Giorgobiani, Balázs Galko, Martin Dejdar, Martin Huba, Zuzana Kronerová, Josef Vajda, Balázs Mózes aj.; zajímavost: Konkurs s Annou Giorgobiani (představitelou Cinky Panny) probíhal v hotelu v ukrajinském Kyjevě. To bylo jediné místo, kam mohla mladá gruzínská herečka vycestovat bez víz; další informace
