Kateřina Stupecká je mladou, přesto však zkušenou choreografkou, jejíž jméno asi ani není třeba představovat těm, kdo pravidelně sledují dění v českém tanci. Na svém uměleckém kontě má celou řadu choreografií i cen. Svou poslední inscenaci, která vznikla jako závěrečné magisterské představení na HAMU, nazvala Obsese. Premiérově ji představila v pondělí 20. dubna v pražském Studiu Alt@.
Co jsou to obsese? Vtíravé myšlenky, utkvělé představy a úzkostné pocity, jimž se člověk nedokáže bránit. Ba naopak, čím víc se o to snaží, tím intenzivněji podobná přesvědčení ovládají jeho mysl. Materiál pro představení sbírala choreografka dle svých slov dlouhou dobu a celý tvůrčí proces tak trval déle než rok. Stupecká do inscenace angažovala čtyři tanečníky - dvě ženy a dva muže (Tereza Hradílková, Markéta Jandová, Jakub Sedláček a Jan Stránský), kteří jí byli inspirací. Zaměřila se na nejvýraznější stránky charakterů těchto interpretů, jež rozvinula a akcentovala až do té míry, že extrahované esence jejich osobností připomínají obsese v tom pravém slova smyslu.
Z černé tmy se pomalu vynoří úvodní scéna a chvíli trvá, než diváci dokážou identifikovat, co to vlastně v tlumeném světle vidí. Dívka balancuje v podivné póze ve stoji na hlavě. Za okamžik přichází muž, který se ji snaží vrátit nohama zpátky na zem, čemuž se ona tvrdohlavě vzpírá. Postavy jsou záhy na jevišti čtyři a objevuje se vysvícený čtvercový ring, který ohraničuje fiktivní uzavřený svět. V něm se začínají rozehrávat vzájemné interakce interpretů.
Dramaturgie večera staví na obrazech, ne na konkrétním příběhu. Ocitáme se v jakési jiné, tajemné až mystické realitě. Rozbíhá se psychologická hra, ve které jedna posedlost následuje druhou, všechny transformovány do velmi silných fyzických vyjádření. Choreografka zajímavým způsobem nakládá s pohyby, které jsou hodně rytmické a energické, střídá rychlost i dynamiku a používá mnoho prvků, při nichž tanečníci pracují na zemi i se zemí. Tělesnost na jevišti a naléhavost tanečních sdělení ještě podtrhuje skvělý light design Jana Komárka.
Mozaika různých pohledů na posedlost, která se divákům skládá před očima, jde až na dřeň. Reflektuje situace, emoce a rozpory, které se určitým způsobem alespoň v náznaku manifestují v životě každého z nás. Ale jedno je jisté – pokud nepřesáhnou určité meze, tak to, že jsou tady, ještě neznamená, že je potřeba se jich bát. Někdy je stačí jen pochopit a přijmout.
