Uplynulo mnoho času, než dílo Františka Kupky našlo takové místo v dějinách umění, které mu skutečně patří, a tím je jeho postavení rovnocenné nejvýznamnějším umělcům novodobé historie; místo jednoho z největších geometrů a výtvarných myslitelů, který nově definoval podobu hmotného světa a také všech tvarů světa vnitřního ryze malířskými prostředky. Podle Kupky jsou jimi linie, plocha, barva a světelná analýza prostoru.
Zrodila se abstrakce. Jejím duchovním otcem je právě František Kupka, a proto především jemu vzdává hold výstava dnes zahájená v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v areálu Pražského hradu. Cesta k Amorfě, průkopnickému Kupkovu dílu a počátku ryze abstraktního umění, je názvem tohoto výjimečného projektu a zároveň průsečíkem spletitých cest, které vedly k jeho vzniku, a které tato výstava mapuje.
Zřejmě by se nenašlo vhodnější místo pro prezentaci tak unikátního výstavního projektu; malé uzavřené prostory salmovských průchozích „pokojů“ se na čas staly slavnými pařížskými Salony, které měly pro Kupku samotného i pro zrod abstraktního umění zásadní význam. Právě pařížské Salony (Podzimní salon, Salon nezávislých, Salon Zlatý řez), jak se postupně proměňovaly a stávaly se ohnisky, ve kterých doutnalo novátorské, mladé umění, toho pro Kupkovu slávu a uznání mnoho neudělaly.
Pozornost tehdejší umělecké kritiky se upínala k jiným autorům a výtvarným tendencím, především ke kubismu. Počátky abstrakce, kterou pro sebe formuloval František Kupka, a která se stala o mnoho desítek let později nosným směrem výtvarného umění celého 20. století, zůstaly až na naprosté výjimky kritikou nepovšimnuty. Pro Kupku jsou ale pařížské salony důležité v tom smyslu, že pro dnešní znalce jsou jeho díla jedněmi z mála veřejných dialogů, které tento uzavřený umělec, solitér a tak trochu podivín zcela se vyhýbající pragmatické komunikaci s kritiky i galeristy, vedl formou prezentace svých nových prací. Byla to ta tvář, kterou Kupka chtěl, aby veřejnost viděla. Jeho díla, která v kontextu své tvorby považoval za definitivní a programová. Veřejnost ale ve skutečnosti zřejmě viděla málo nebo neviděla nic. I na tuto skutečnost upozorňuje výstava Cesta k Amorfě.
Kupka svými díly obeslal celkem 10 pařížských Salonů. Autoři výstavu koncipovali tak, že do každého z nich shromáždili díla, která v tom kterém salonu Kupka vystavoval. Díla Amorfa. Dvoubarevná fuga a Amorfa. Teplá chromatika, v nichž se zrodila čistá abstrakce, prezentovaná na Salon d´Automne v roce 1912, jsou vyvrcholením výstavy a kompozičně i jejím centrem. Zde se propojují všechny chodby předchozích i následujících pařížských Salonů, z nichž poslední dva byly v roce 1913, o rok později se svět změnil.
Autoři zdokumentovali zrod tohoto výjimečného „dvoudílného“ výtvarného počinu tak, že sledovali v Kupkových pracích rozvoj jeho velmi komplikovaného myšlení a hledání nového a výsostně pravdivého zobrazení světa, viditelného, i toho, který nejsme schopni smysly poznat, a jemu odpovídající metody výtvarného vyjádření.
Prostoru dominují skvostné Kupkovy obrazy, ale v tomto případě jsou skoro důležitější skici, studie a přípravné kresby, ve kterých lze pozorovat zrod nového myšlení a řešení problémů a otázek, s nimiž se vyrovnával. Postupně se oprošťuje od „zajetí figurou“, která novému světu Kupkovy filozofie přestává stačit, studuje psychofyziologický potenciál barev, posléze odmítá prostorový objem v malbě a graduje rozkoší čistých idejí a hry dokonalé geometrie.
Ve srovnání s díly jeho současníků, z nichž některá jsou na výstavě přítomna (Tanečnice v kavárně Jeana Metzingera a Muž na balkoně Alberta Gleizese), s odstupem celého století a navíc viděno perspektivou, kudy a kam se mezitím výtvarné umění vyvinulo, lze říci, že Kupkova abstrakce se ukázala jako progresivnější směr uvažování s obrovským potenciálem možností výtvarných konceptů, kterému v podstatě nemůže konkurovat ani kubismus, byť ho první třetina 20. století považovala za vrchol výtvarné moderny. Dnes lze jen stěží uvěřit tomu, že obě Amorfy, díla tak elegantní, vytříbená a noblesní, byla považována za natolik radikální, že způsobila skandál a odsouzení u tehdejší umělecké kritiky.
Výstava Cesta k Amorfě představuje Kupkova díla první dekády 20. století. Tvůrci výstavy uchopili klíčový dějinný moment, který měl zásadní význam pro umělecké snažení následujících generací výtvarníků po zbytek století.
Aby bylo možné uvést díla Františka Kupky v kontextu jeho vlastního tvůrčího vývoje i jeho malířských současníků, podařilo se jim díky neobyčejnému úsilí a vstřícnosti partnerských organizací shromáždit kolekci čtyřiceti prací jak z vlastních sbírek Národní galerie, tak především formou zápůjček. Čestné místo patří Museu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových, dále to byly zápůjčky ze Centre Georges Pompidou v Paříži, The Museum of Modern Art v New Yorku, Philadelphia Museum of Art, Albright-Knox Art Gallery v Buffalu, Obrazárny Pražského hradu a ze soukromých sbírek. Příprava výstavy se uskutečnila v rekordním čase pouhých dvanácti měsíců.
Tato výjimečná expozice vrací dílo Františka Kupky do domácího i světového uměleckého kontextu, poukazuje na zrod abstrakce, přičemž přelomovým momentem je otevření pařížského Salonu, kde Kupka naposledy vystavil svá figurální díla, od něhož právě letos uplynulo sto let. Národní galerie v Praze podpoří Kupkovu vítěznou cestu dnešním uměleckým světem zápůjčkami celé výstavy do uměleckých metropolí – v roce 2015 plánuje zápůjčku výstavy do Peggy Guggenheim Collection do Benátek a na rok 2017 připravuje velkou retrospektivu díla Františka Kupky v Praze, Paříži a New Yorku. Dnes zahájená výstava Cesta k Amorfě svým významem a ojedinělou koncepcí bezpochyby aspiruje na výstavní počin roku.
