Praha - Vítězkou letošní choreografické soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové se stala Řekyně Iris Karayanová. Porotu si získala přesvědčivě a jednohlasně, druhá ani třetí cena tentokrát uděleny nebyly. Karayanová, jejíž rodiče jsou arménského původu, uvedla strhující sólo Leg acy na hudbu Jiřího Temla. Porota ocenila originalitu tanečního jazyka a přesnost rukopisu. "Tanečnice se pohybuje jako vykloubený Picassův obraz, který sestoupil omylem ze zdi," zhodnotili výkon organizátoři soutěže. Dílo navíc nepostrádalo humor a euforizovalo diváky.
Soutěž se konala podvanácté. Pořádá ji taneční konzervatoř Duncan Centre. V posledních letech se soutěžní finále otevřelo veřejnosti a je součástí Festivalu nové Evropy. Soutěž je otevřena mladým choreografům zejména ze středo- a východoevropských zemí.
Choreografové pokaždé vytvářejí taneční představení na základě hudby některého z českých hudebních skladatelů. V minulosti se tančilo na hudbu Bohuslava Martinů, Petra Ebena či Kryštofa Mařatky. Tentokrát se soutěžící museli popasovat s nelehkou hudbou Jiřího Temla. „Nebylo to jednoduché, je to velmi odlišná hudba od toho, na co jsem zvyklá,“ potvrdila Karayanová. Na skladbě, kterou si vybrala, ocenila zejména její dramatičnost a přesnost.
Taneční jazyk Karayanové byl podle porotců velmi originální. „Její tanec má zvláštní odstín, je vidět, že je řecký, je to něco úplně jiného, řekla bych živelnějšího, šťavnatějšího, tělesnějšího, než se dělá v západní Evropě,“ řekla o choreografii vítězky publicistka a jedna z porotkyň Nina Vangeli. V porotě dále zasedli ředitel francouzského tanečního divadla Espaces pluriels Michel Vincenot, John Ashford z londýnského divadla The Place a spolupracovník choreografky Piny Bauschové Jan Minařík.
Nová Evropa tančí, ale ne dost
Festival nové Evropy, jehož součástí Cena Jarmily Jeřábkové je, ukazuje, kam se posunula taneční tvorba v zemích, jejichž tradici v minulosti přerušila politická situace. „Vývoj na Západě sice nebyl tak přerušen jako v Česku, ale myslím si, že V Česku stejně jako na Západě vše závisí na osobnostech, které se angažují v tanci,“ dodává ale Jan Minařík.
Tanec se podle něho vyvíjí především mimo jeviště kamenných divadel. „Dostává se dopředu jen z toho důvodu, že lidé jsou schopní si říct: dobře, nebudu mít jistý výdělek, ale pokusím se něco udělat, co je zajímavé pro mě a co by mohlo být zajímavé pro ostatní tanečníky. Tím vzniká podhoubí, které něco přinese,“ domnívá se.
A zdá se, že takové osobnosti v Česku jsou. Vznikají nové, čistě profesionální soubory - a choreografie, které jsou, podle kritiků, příjemným překvapením. Na rozdíl od tanečních velmocí, jako je Belgie, Francie, Velká Británie nebo Německo, se ale východní region stále potýká s nedostatkem peněz. „Když společensky a ze strany státu není podpora, pak u nás zatím nemůže existovat soubor, jako je třeba soubor Wima Vandekeybuse či Anny Teresy De Keersmaekerové v Belgii,“ upozornila zakladatelka festivalu Eva Blažíčková.
Jan Minařík jako příklad podpory tance státem uvádí zájezdy Tanztheater Wuppertal Pina Bausch, v němž působil. Často je doprovázel německý ministr zahraničí nebo němečtí obchodníci. „Má to souvislost s tím, jak si lidé tance váží a že chápou, že tanec je opravdu schopen spojovat lidi na světě,“ říká Minařík.
