„Shromáždění zahanbeno procitlo ze své netečnosti (…) To způsobila povídka,“ uzavřel Jean de La Fontaine své zamyšlení o moci bajky. V jeho příběhu otevřel řečník vyprávěním o úhoři a vlaštovce oči marnivým Athéňanům, La Fontaine svými bajkami rýpal do francouzské společnosti 17. století.
Kritizoval pokrytectví, závislost utiskovaných a utiskujících i směšnost dvorských mravů. Bajek napsal téměř dvě stě padesát, několik jich vybíráme ke čtyřstému výročí narození slavného bajkáře. Dovedete pojmenovat, jaké „moudré naučení“ jednotlivé příběhy přinášejí? Chování a vlastnosti, které La Fontaine pranýřoval, se totiž od jeho dob zas tolik nezměnily.
Žába
Žába spatřila pasoucího se býka velké krásné postavy. Sama jsouc postavy nepatrné počala mu záviděti jeho velkost, i jala se nadýmati se, nafukovala se a všemožně se namáhala, aby býku co do velkosti se vyrovnala. „Nejsem ještě dost veliká?“ tázala se sester svých při každém nafouknutí. – „Ne!“ – „Ještě ne?“ ptala se opět. – „Ó ještě dlouho ne!“ – A žába nepřestala nadýmati se, až pukla.
Chlapec a učitel
Na břehu řeky hrál si malý chlapec a jsa neopatrným upadl do vody. Šťastnou náhodou skláněly se větve široké vrby nad řekou, a hošík zachytiv se jich volal o pomoc. Na blízku kráčel učitel; toho chlapec uzřev křičel na něj: „Pomoc! Tonu!“
Učitel se obrátil ku chlapci a jal se vážným hlasem, rukama rozkládaje, takto mu domlouvat: „Ó chlapče, kam tě zavedla tvá pošetilost? Jsi-li hoden pomoci? Ó jak lituji rodiče, kteří stále s takovými dětmi zlobit se musí! Nechtěl bych na jich místě být, i kdyby mi za to dali království. Ó nešťastní rodiče!“ Po této řeči vysvobodil hošíka ze studené a nebezpečné koupele.
Sněm myší
Byl jednou kocour jménem Rodilar, velký nepřítel myší; hubil je tak, že nebylo ani jediné viděti. Ubohá zvířátka zalezla do svých děr, kde žila v nedostatku potravy; kocour Rodilar byl pro ně pravým ďáblem.
Jednou vyšel si kocour za svou milou na střechu a tam s ní se bavil. Toho myši použily a sešedše se ve tmavém koutě radily se, kterak by kocoura se zbavily. Předseda, starý to moudrý myšák, pravil: „Není jiné pomoci než zavěsit na krk nepřítele našeho rolničku; jak se bude blížit, varovný hlas rolničky se ozve, a my uprchneme.“
Návrh jeho s radostí byl přijat, šlo toliko o to, kdo by rolničku měl kocouru na krk přivěsiti. Ten řekl, že nebude tak hloupý, onen se vymlouval, že by to nedovedl, jiný naprosto to odepřel, zkrátka nikdo nechtěl kocouru do drápů padnouti. S tím se shromáždění rozešlo bez pořízení.
Zápas býků a žáby
Na břehu bažiny, v jejímž rákosí se hejno žabí zdržovalo, strhla se půtka mezi dvěma býky o panství nad stádem. Jedna z žab to vidouc počala naříkat: „Ó po nás je veta! patřte, sestry, na ten divý zápas, ten věští naši zkázu!“
„Aj,“ ozvala se jiná, „čeho se tu báti? Jiného nevidím než rozezlené býky, kteří o vládu bojují.“
„Ovšem že,“ zvolá první; „však jaký bude konec boje? Poražený musí utéci, vítěz jej bude stíhat a zažene jej k nám do bezpečného útulku v rákosí, a my budeme kopyty jeho bídně rozšlapány!“
Obava tato byla odůvodněna, neboť co tak hovořily, dal se jeden z býků na útěk do rákosí v bažině, aby se tu ukryl, a celé pokolení žab vzalo brzy za své pod jeho kopyty.
Čubka a její sousedka
Byla kdysi čubka, jejíž čas přišel, aby porodila; ale neměla posud místa, kam by uložila mláďata svá. V nesnázi té zašla ku své sousedce, která ochotně jí svůj pelech propůjčila. Za krátko měla čubka četnou rodinu.
Tu přišla sousedka a chtěla, aby jí čubka zas místo udělala, leč ta snažně prosila, aby ji tam ještě čtrnáct dní nechala. „Tu hleďte, kmotřinko,“ pravila, „moje mláďata ještě neumějí běhat.“
Družka svolila a za čtrnácte dní opět se hlásila, žádajíc nazpět svůj příbytek a své lůžko. Však čubka zuby ceníc pravila: „Opustím tvé bydlo i s mláďaty, dovedeš-li mne vyhnati; zkus jen toho.“ Štěňata byla již povyrostlá, což čubce smělosti dodávalo.
Oslové a náklady
Mezkař hnal před sebou dva šedé ušáky a vesele si při tom hvízdal. První osel nesl náklad mořských hub a lehce si vyšlapoval, druhý prohýbal se pod břemenem soli. Na cestě své došli k potoku. Bez dlouhého rozmýšlení sedl honák, jenž potok a brod v něm velmi dobře znal, na mezka s houbami a druhého hnal před sebou do vody. Tento kráčeje brodem klesl náhle do prohlubně, hned ale objevil se zas nad vodou; nyní vykračoval si vzpřímen, neboť sůl ve vodě se rozmočila, tak že břemene byl zbaven.
Soudruh jeho, přihlouplý to chlapík, vida to potopil se také. Ale běda! Brzy koukala mu z vody jen hlava, a osel i jezdec počali tonouti. Vpilať houba tolik vody do sebe, že nemohl osel ji unésti a ku břehu se dostati. Štěstí že spatřil je pocestný, který oběma z tísně pomohl; kdyby se k tomu nebyl nahodil, byli by oba bídně zahynuli.
Krkavec hrající si na orla
Jednou zhlédl krkavec orla, kterak v silných svých spárech ovci do výše unáší, aniž by se unavil; i chtěl totéž učinit, neboť ač slabší, byl přece stejně mlsný, a přeceňoval síly své. Obletoval tedy nad stádem ovcí, až nejpěknějšího a nejtučnějšího beránka si vyhlédl, pravého to beránka obětního. V duchu již si nenasytný krkavec na výborné pečínce pochutnával.
Nepovážil ovšem, že ovce těžší jest než sýra kus a že chráněna jest svým hustým, měkkým kožichem. Bez dlouhého rozmýšlení napadl svou obět; však ve dlouhé, kudrnaté srsti zamotal své drápy, a ač zoufale se namáhal, nebyl s to, aby je vypletl, ovci pak vyzvednouti také nemohl. Přikvapil pasák, polapil jej, zavřel dobře do klece, a hloupý pták musel dětem pastýřovým sloužiti k zábavě.
Vlci a ovce
Po dlouhých, krvavých válkách učinili vlci mír s ovcemi. Bylo to výhodné pro obě strany, neboť jestliže vlci tak mnohého tučného beránka zadávili, zato zase pastýři z kůže zabitých vlků tak mnohý šat si zhotovili. Ovce nemohly bezpečně se pásti, ale i vlci nebyli jisti na svých loupežných výpravách. Obě strany žily ve stálém strachu. Uzavřen tedy mír, a s obou stran dáni byli rukojmě k utvrzení a ujištění jeho: ovce vydali své psy, vlci pak svá mláďata.
Však vlčata za nějaký čas dorostla ve vlky, vrozená krvelačnost v nich procitla; vyčíhali čas, kdy pastýři v ovčinci nebyli, zardousili polovici nejtučnějších beránků a odvlékli je ve tlamách do lesa, kde svým soudruhům o tom zprávu dali. Psi, kteří v důvěře v učiněný mír klidně odpočívali, byli od vlků ve spaní přepadeni a snadně pohubeni.
Kůň a jelen
Za pradávných časů byl kůň svobodným zvířetem; neznaltě sedla, uzdy, postraňků a ostruh, ni vozu a těžkých nákladů, neb toho tenkráte člověku k žití nebylo třeba.
Tu stalo se, že znepřátelil se hřebec s jelenem a chtěl ho stíhat; ale jelen byl jako střela a kůň nemohl ho dohonit. I uchýlil se ke člověku s prosbou, aby mu pomohl jelena potrestat. Muž byl mu po vůli, vložil na koně sedlo, uzdu a třemeny, a vyhoupnuv se na něj pronásledoval jelena; brzy ho dostihl a oštěpem usmrtil. Kůň vzdával vřelé díky svému mstiteli a chtěl zas do lesa se vrátit.
„No tak,“ řekl muž, „já tě pomstil, nuže služ mi za to; mohu tě teď potřebovat, a tobě dobře u mne se povede!“ A již vedl koně do stáje, která se stala jeho vězením.
„Ach, ach,“ vzdychal kůň, „proč byl jsem tak pomstychtivý, teď pozbyl jsem za to svobody!“ Bylo pozdě, zahynul v otroctví.
Dva kohouti
Dva kohouti žili co sousedé v míru. Tu přišla slepice a roznítila mezi nimi válku. Zahořeliť oba láskou k ní, a každý chtěl ji míti. Dlouhý čas trval krutý boj, jehož hluk rozléhal se po dědině. Se všech stran se sběhla drůbež na podívanou. Konečně boj rozhodnut, a poražený kohout uprchl daleko, aby skryl svou hanbu. Pomsty žádost vřela v něm a byla vždy více rozněcována pohledem na šťastného soka, jenž se slepicemi z vítězství svého se radoval. I umínil si, že napraví svou porážku, brousil si zobák i drápy a cvičil se v boji proti větru.
Však nebylo mu pomsty třeba. Vítěz kohout opojen svým štěstím na střeše opěval svou slávu. Tu spatřil jej sup a střelhbitě na něj se vrhnuv učinil konec jeho chvalozpěvu.
Soupeř jeho navrátil se ku slepici a žil s ní v klidu těše se láskou její.
Texty ukázek, včetně pravopisu, vycházejí z vydání v roce 1875.
