Rusalka patří k nejuváděnějším českým operám na zahraničních scénách. Napomáhá tomu srozumitelnost snivého příběhu o nenaplněné touze vodní víly. Uváděna bývá v pohádkových kulisách, jak skladatel Antonín Dvořák zamýšlel, ale dočkala se i odvážnějších režijních vizí. V Amsterdamu ji přirovnali k prostitutce, v Mnichově vyvolala kontroverze scéna s mrtvou srnou. Více střízlivé, byť posunuté k současnosti, je nejnovější nastudování v Berlínské státní opeře.
Berlínská Rusalka bydlí v bytě. Na světových scénách byla už prostitutkou nebo chobotnicí
V devadesátých letech devatenáctého století pobýval Antonín Dvořák v Americe, kam byl pozván, aby řídil konzervatoř v New Yorku. Zůstat v Novém světě ale nechtěl, táhlo ho to k domovu. Náměty v poslední čtvrtině svého života i operní tvorby nacházel v českých pohádkách a mytologii. Oslovilo ho i libreto Jaroslava Kvapila. Lyrický a tragický příběh rusalky, která se zamiluje do prince, je ochotná trpět a mnohé ztratit, aby se stala člověkem a získala jeho lásku. Jenže princova zrada znamená záhubu pro něj i neštěstí pro ni.
Romantické nadpřirozeno vodní říše a tragická láska jako následek propojení s lidským světem je ovšem univerzální motivem. Podobný příběh kromě české, respektive slovanské rusalky prožívala i německá Undine či Andersenova Malá mořská víla.
Operní Rusalku představil Dvořák v Národním divadle v Praze v roce 1901, tři roky před svou smrtí. Na severoamerickém kontinentě, k němuž měl vazby, se premiéry dočkala až v roce 1935, i když toto první víceméně amatérské uvedení je bráno s rezervou, vzhledem k tomu, že operu v chicagské sokolovně nastudovala tamní legionářská obec.
Pohádkoví tvorové s opravdovými problémy
Nejznámější inscenací se stala ta v newyorské Metropolitní opeře. Rusalka byla vůbec první Dvořákovou operou, kterou tento přední světový svatostánek uvedl. Se slovenskou sopranistkou Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. Výprava se držela v mezích pohádkové lyriky, stejně jako pozdější nastudování s pěvkyněmi Renée Flemingovou a Kristine Opolaisovou.
„Rusalka je stále vodní nymfa, její otec je vodník. Zůstávají těmito pohádkovými tvory, kteří ovšem mají opravdové a vážné problémy. Nehodlám děj přenášet do Paříže a dělat z Rusalky prostitutku nebo něco podobného,“ vysvětlila režisérka zatím poslední inscenace z roku 2017 Mary Zimmermanová. A mimo jiné nastudování opery v češtině označila za „děsivé“ pro divadelního režiséra.
Rusalka v Metropolitní opeře (2017)
Napřed plastika, pak Hollywood
Svá slova o lehké děvě ani nemusela myslet v nadsázce. Rusalka není víla, ale prostitutka, a Vodník je pasák, shrnul deník El País loňskou verzi Rusalky v nizozemské Národní opeře. Dvořákovu operu tam pojali v hollywoodském stylu. Hlavní hrdinka se zamiluje do herce stříbrného plátna a sama sní o filmové kariéře. Ježibaba jí pomůže jejího idola okouzlit díky plastické operaci. Vlastní totiž kosmetický salon a nelegální kliniku plastické chirurgie.
Nizozemští kritici si všimli, že princ (ztvárněný českým tenoristou Pavlem Černochem) se podobá Clarku Gableovi, cizí kněžna, v režisérském pojetí rovněž hvězda filmového plátna, se stylizuje do Marilyn Monroeové. Do zpracování se zřejmě promítly profesní zkušenosti jednoho z režisérů opery Philippa Stölzla, který je sám filmař a točil také videoklipy Madonně nebo kapele Rammstein.
S postřehem, že „vodní žínky mají podobu prostitutek“, přišel i deník Frankfurter Allgemeine Zeitung v recenzi na inscenaci Rusalky v Bruselu. V roce 2008 ji tam připravilo Královské divadlo De Munt / La Monnaie. Deník ale zároveň všem, které přístup norského režiséra Stefana Herheima pohoršil, připomněl, že tak viděli vodní víly Dvořákovi současníci. Jako vyzývavé ztvárňoval sirény Arnold Böcklin i Max Klinger.
O dva roky později Herheim odvážnou aktualizaci zopakoval v drážďanské Semperově opeře. Publikum za oponou místo lesního jezera čekalo město a v něm množství provokativních sexuálních motivů. „V celém tom příběhu jde o divokou perverzi, když se člověk podívá pod povrch té lineární pohádky,“ vysvětlil režisér.
Mrtvá srna i chobotnice
Ve stejném roce kontroverze vyvolala inscenace Rusalky v Mnichově. Nikoli však ze strany hudebních odborníků, ale ochránců zvířat, které popudil záměr režiséra Martina Kušeje ukazovat na scéně mrtvou srnu staženou z kůže. „Jde o obsah a uměleckou výpověď inscenace,“ hájil tvůrčí vizi šéf opery Nikolaus Bachler. Lov srny označil za důležitý motiv celého představení, stahování z kůže mělo být na jevišti jen symbolicky naznačeno. Samotné zvíře chtěli inscenátoři koupit v řeznictví.
„Tak nedůstojné zacházení s našimi bližními pod pláštíkem umění je z etického pohledu nanejvýš odsouzeníhodné,“ ohradil se celoněmecký svaz ochránců zvířat. Bavorská státní opera nakonec ustoupila a slíbila, že při premiéře zvířecí mrtvolu nahradí atrapou.
Rusalka v nastudování opery La Scala
Na zvířecí říši došlo i loni, když se – poprvé v historii tohoto operního domu – objevila Rusalka na jevišti milánské La Scaly. Diváky i kritiky zaujala podoba zkoušené vodní víly. Dolní část tvořená chapadly připomínala chobotnici, Rusalka se kvůli tomuto omezení pohybovala na kolečkovém křesle. Při proměně na lidskou bytost pak princova družina a další vedlejší postavy chapadla snědly.
Scénografie kritikům evokovala animovaný film, i díky použití ostrých barev. Například server OperaClick o režijní vizi Emmy Danteové napsal: „Rusalka je pro ni nádhernou a hrozivou pohádkou, která je plná kouzla a hrůzy. Je to jako dívat se na hodně barevný kreslený film, například Alenka v říši divů, ve kterém je v maximální míře zdůrazněna příroda“.
S Kafkou v bytě
Nejnovější nastudování ve Státní opeře Unter den Linden sice původní kus posouvá, ale tak daleko jako zmínění němečtí divadelníci nejde. Romantickou pohádkovou operu v Berlíně uvádí jako realistický příběh, do něhož přimotali i jak Němcům, tak Čechům známého řešiče existenciálních nejistot.
„Chtěl jsem spojit Dvořákovu romantickou ideu s jiným pražským rodákem, Franzem Kafkou, a vytvořit most mezi těmito dvěma myšlenkami. Ukázat, jaké je to být odlišný, což je ústředním motivem tohoto díla a podle mě i velmi současnou problematikou,“ podotýká režisér Kornél Mundruczó. Ostatně Dvořák i Kvapil v pohádkových obrazech zašifrovali poselství o uspořádání lidského světa.
Berlínská opera nastudovala Rusalku (zdroj: ČT24)
Německé nastudování nastoluje otázky identity, tělesnosti i zranitelnosti ženské duše. Přesadilo příběh do bytu v současném Berlíně, kde hlavní hrdinka, ztracená sama v sobě, hledá vlastní identitu. „Musí se vzdát svého hlasu, jsou jí ostříhány vlasy. Každý její krok ji bolí. Ví, že to bude těžké. A přesto chce toto dobrodružství podniknout,“ připomíná představitelka Rusalky Christian Kargová.
Dvořákovo pojetí příběhu nemělo pohádkově šťastný konec, tím spíš se ho Rusalka nedočká v realističtější verzi. „Velmi touží změnit svůj život. Vyvolený princ ale nepřichází včas, takže se nakonec z Rusalky stává duch. Nestvůra,“ potvrdil režisér. Princem je na berlínské scéně opět Pavel Černoch, ve stejné roli se na konci března představí i ve Vídeňské státní opeře.